Recenze - V japonské kultuře má vztah k hraničním fenoménům specifické postavení. Od ritualizovaných sebevražd samurajů, přes obskurní pornografické svitky až po estetickou koncepci mono no aware, v níž se pojí smutek, krása a smrt, napříč japonskou společností nacházíme řadu historických či tradičních pojmů a postojů, v nichž se pro západní pohled extrémní či tíživé věci stávají něčím normálním, nebo dokonce estetizovaným.
S určitou mírou zjednodušení přitom platí, že tyto ,excesy' či neobvyklosti souvisí se složitým vztahem Japonců k řádu a společenským hierarchiím. Japonsko bývá často nahlíženo jako země uměřenosti, zenového klidu a čajových obřadů, ale pod spořádaností řádu se vždy objevovaly různé tenze. A v souvislosti s poválečným prudkým ekonomickým rozvojem dochází k prudkým společenským změnám, které eskalují po prasknutí ekonomické bubliny v osmdesátých letech.
Pornorgafie a dekadence
Pohlédneme-li na japonské umění minulého století, v literatuře i kinematografii je velmi častá práce s extrémními tématy, obvykle však v hávu alegorie či fantaskních světů a od skutečnosti vzdálených žánrových konceptů. Kupříkladu literární a umělecká meziválečná tradice „ero guro" (zkratka slov erotické a groteskní) je plná pornografických, dekadentních motivů a znetvořených těl, ale též nonsensového způsobu vyprávění. Tento žánr se též hodně objevuje ve světě současných undergroundových komiksů.
Na literární tvorbě Rjú Murakamiho, jehož Piercing je už čtvrtou v češtině vydanou knihou, lze dobře vypozorovat téma, které dobře znají fanoušci současné japonské kinematografie. Vzhledem k prudkým a negativním společenským změnám moderního Japonska se motivy smutku, osamělosti, vykořeněnosti a neschopnosti komunikovat se svým okolím stávají běžnou součástí života velkého množství lidí.
Jedním z důvodů celosvětového úspěchu japonského uměleckého filmu v průběhu devadesátých let byla právě schopnost jedinečným způsobem vyobrazit tyto tíživé problémy. Japonsko se svou nákloností a ochotou přejímat západní modely, které však různým způsobem kolidují s jejich mentalitou i tradicí, jako by sloužilo coby zvětšovací sklo, kterým lze nahlédnout sociální a psychické tenze, jež v menší či větší míře sdílíme všichni.
V Murakamiho tvorbě se podobně jako v moderním japonském festivalovém filmu propojuje realismus s extrémními polohami. Mapování temných stránek lidské duše si často žádá užití prvků žánru, jako je horor, thriller či krimi, ale ty vždy slouží především k vhledům do nitra postav, nikoli k rozvíjení divácky či čtenářsky přitažlivého děje.
Francouzům nablízku
Se slavnějším kolegou Haruki Murakamim nepojí Rjúa ani příbuzenské vazby, ani literární styl. Oba sice čerpají velkou měrou ze západní tradice a oba v japonské literatuře, dosti dlouho odtržené od západních modernistických tendencí a evropského romanopisectví, prolamovali určité bariéry. Haruki však více pracuje s poetickou nadsázkou a fantaskními motivy, v nichž je vedle modernistů i mnoho z japonské tradice, Rjúovy útlé novely předkládají mnohem syrovější a také surovější vizi současného Japonska. Spíše než tradici angloamerického umění románu se blíží francouzským autorům, kteří - od existencionalismu až po Michela Houellebecqa - propojují excesivní témata obcující s šílenstvím s věcným, analytickým pohledem.
V jeho prózách se zračí skeptický pohled na Japonsko, ale též kritika západního světa, jehož „invaze" do země vycházejícího slunce byla jednou z příčin eskalujících společenských problémů.
V nedávno česky vydané prvotině Dokonalá, téměř průzračná modř, která autorovi vynesla prestižní Akutagawovu cenu a vyvolala v Japonsku sedmdesátých let bouřlivé debaty, šlo kromě postižení generační deziluze i o implicitní kritiku americké okupace Japonska, nejslavnější dílo V polévce misó se zase vyjadřuje na půdorysu temného thrilleru mimo jiné i o ambivalentním postoji Japonců k Američanům.
S příchodem devadesátých let je proměna nálad v japonské společnosti cítit i v obsahu Murakamiho děl. Zatímco dříve se perverzní a hraniční motivy mnohem více vyskytovaly v patřičných prostředích SM klubů a v hlavách psychopatů, v pozdějších textech je vidět, jak se emoční prázdnota a distancovanost od světa přesunuly z dekadentních okrajů do samého centra společnosti. O tom pojednávaly nezvyklým způsobem vyprávěné Čáry, a stopy tohoto posunu lze vycítit i v Piercingu.
Normalita a perverze
Murakamiho novinka začíná silně zneklidňujícím obrazem. Masajuki Kawašima hledí uprostřed noci na vlastní miminko v postýlce, v ruce drží sekáček na led a přesvědčuje se, že by mu nikdy nedokázal ublížit.
Už na prvních stránkách vstupují hororové prvky do všednodenního rodinného prostředí, provoněného vůní domácího chleba. Nejpřímočařejší z Murakamiho přeložených knih po celou dobu těží z napětí mezi normalitou a perverzí a veškeré čtenářské napětí nevychází ani tak z kriminálně vystavěné zápletky s thrillerovým podbarvením, ale spíše z toho, jakým způsobem se mísí sympatie a antipatie k dvěma ústředním postavám.
Kawašima vypadá jako spořádaný manžel i jako muž pohybující se na hraně - či možná za hranou - duševní poruchy. Každou noc stojí nad svým dítětem a trýzní se mučivými myšlenkami; jedině tak je schopen usnout. Ví, že v minulosti spáchal násilný čin, při kterém proteklo hodně krve a že v té chvíli nebyl schopen své počínání kontrolovat. Proto se rozhodne ubodat prostitutku, ryze preventivně, aby se zbavil tlaků, které by mohly ublížit jeho blízkým a nejmilejším. To je celá synopse novely, kterou čtenář zná od samotného počátku.
Sledování metodického Kawašimova počínání, v kterém se mísí racionalita s uspokojením perverzních choutek, však nevykresluje typické „žánrové" monstrum, jakým byl třeba Američan Frank z knihy V polévce misó.
V obou knihách lze sice mít určité pochopení pro jednání postav, z čehož pramení nejsilnější neklid obsažený v Murakamiho prózách, jenže rozdíl tkví ve zvolené vypravěčské optice. Zde je totiž Kawašima protagonistou, nikoli antagonistou a jeho počínání i motivy jsou od počátku zřejmé, byť procházejí postupnou proměnou.
Posléze, když se z naplánované hry na kočku a myš vyvine studie dvou vykořeněných tragických myslí, které touží po štěstí a přitom mu různými sofistikovaně sebedestruktivními způsob vzdorují, překlápí se i čtenářská schopnost identifikace s postavami.
Je ošidné vytýkat Piercingu nevěrohodné motivace či vykreslení protagonistů, jako se děje v některých recenzích. Podobné prózy totiž stojí právě na nemožnosti ponoru do postav a následného neklidu z uvědomění, že se přesto v těchto až zrůdných „hrdinech" přese všechno odráží i něco z našich vlastních pocitů. Anebo přinejmenším chápeme onu vyprázdněnost, nedosažitelnost štěstí, které musí čelit.
Vnitřní monology postav sice občas trpí přílišnou vysvětlující racionalizací vlastních povah a jejich pozadí, což znemožňuje větší identifikaci s nimi, to samo o sobě ovšem nemusí být známkou nevěrohodnosti. Naopak celá novela pracuje s napětím mezi soucitem, zhnusením a odtažitostí.
Bezvýchodnost a nezměrný smutek jsou nakonec jedinými opravdovými monstry. A před těmito zrůdami není možné utéci.
Rjú Murakami: Piercing. Přeložil Jan Levora, Argo, Praha, 2012. Doporučená cena: 198 korun.
