To je nyní hlavním zapůjčitelem Gebauerovy velké výstavy, která v Oblastní galerii Liberec potrvá ještě do 5. ledna 2020. Odsud tentýž měsíc poputuje do Opavy a v květnu do Muzea v Bruntálu.
"Je to vůbec první výstava Paula Gebauera od roku 1946," upřesňuje kurátorka liberecké galerie Anna Habánová, podle které byly autorovy obrazy dosud k vidění pouze jednotlivě, na skupinových přehlídkách. Letos se například jedno plátno objevilo na výstavě nazvané Klimt ist nich das Ende (Klimtem to nekončí) ve Vídni a v Bruselu.
Gebauerův posmrtný comeback doprovází i velká monografie čítající přes 200 stran. Jejími hlavními autory jsou Ivo a Anna Habánovi.
Nejdřív válka, pak škola
Je obdivuhodné, jak Paul Gebauer, jenž žil v letech 1888 až 1951, dokázal spojit sedlácký původ s ambicí malíře. Jako jedinému dítěti nejbohatšího sedláka vesnice Sosnová v podhůří Jeseníků mu bylo jasné, že se jednou bude muset postarat o statek a rozsáhlé polnosti.
To mu však nebránilo ve studiích: začal na vídeňské akademii a pokračoval v Drážďanech, kde prošel postimpresionistickým školením.
Před dokončením byl na tři roky odvelen na frontu první světové války, bojoval v Rusku, Rumunsku, Itálii a v Uhrách. Jen co získal titul akademického malíře, musel převzít sosnovský statek, který vedl s velkým nasazením. K malování se vrátil až po sedmi letech v roce 1926.
Štěrbina pod oknem
V té době patřil k nejváženějším občanům v Sosnové, obci s naprostou převahou německého etnika. Byl ženatý, jeho o deset let mladší žena Hilda porodila tři děti. Statek moderně zrekonstruovali. Jak v knize uvádí historik Branislav Dorko, měl šest obytných místností, vodovod i splachovací záchod.
Gebauer si v podkroví zařídil prostorný a světlý ateliér. Pod trojkřídlým oknem si nechal zbudovat dlouhou štěrbinu, kterou dovnitř i ven prostrkoval velká plátna.
"Do roku 1937 namaloval více než devadesát procent svých obrazů," vypočítává kurátorka Anna Habánová. Vedle portrétů na zakázku Paul Gebauer vytvářel velké figurální kompozice a polní práce - tématem všedního dne se přiblížil ke stylu takzvané nové věcnosti. Jeho volná tvorba je výjimečná tím, že většinou obrazů procházejí stejní lidé. Také v žánrových výjevech portrétoval své přátele, nejčastěji obyvatele Sosnové.
Zachycoval zemědělský rok ve všech podobách, při práci s koňmi na poli, při sklizni. O své plenérové tvorbě psal v roce 1937 v periodiku Die Zeit: "Štafle, malířské plátno, barvy, štětce a paleta patří na vůz s krmením stejně jako kosy, hrábě a vidle. Maluji vždy před sekáči, s lehkým stojanem a malým plátnem vždy dvacet kroků vpředu a znovu je pozoruji a znovu je maluji, než se opět přiblíží a než dokosí řad."
Věčný život v oddacím sále
Stejní sekáči a ženy z pole vystupují i na jeho sakrálních dílech jako předobrazy světců. Gebauer dostal i několik zakázek ve veřejném prostoru, nejvýznamnější jsou fresky v kostele svaté Hedviky v Opavě. Ve stejném městě okrášlil také fasádu domu stavitele Karla Kerna a v tamní knihovně na Rybím trhu zhotovil rozměrnou fresku Rozsévač.
Gebauer je rovněž autorem rozměrného plátna Symbol věčného života v tehdejším oddacím sále opavské spořitelny. Další dvě fresky včetně výzdoby presbytáře kostela v Belzheimu namaloval po svém nedobrovolném přesídlení do Bavorska.
V říjnu 1938 byla Sosnová připojena k nacistickému Německu, následující rok se Gebauer stal členem NSDAP. "Je patrné, že se nechal v době druhé světové války pohltit systémem a snažil se z něho profitovat a pravděpodobně mu i v určitém období věřil," píše v monografii Anna Habánová.
Jisté zábrany ale Gebauer přece jen měl. Když jej přítel přemlouval, aby se přihlásil do soutěže na realizaci portrétu Adolfa Hitlera, neudělal to. Také se neúčastnil soutěže na návrh pomníku Hanse Kudlicha.
Přitom Kudlich na jeho starších obrazech také vystupuje. Rakouský politik původem ze Slezska se v roce 1848 zasloužil o zrušení poddanství, a byl proto Gebauerovým hrdinou. Malíř ale odmítl propagandu, která Kudlicha představovala jako symbol osvobození sudetoněmeckých obyvatel z područí Československa.
Ředili mléko
Gebauer byl se svou ženou za války dokonce veřejně zostuzen. V tisku je označili za "škůdce německého národa" za to, že ředili vodou mléko, které odváděli státu. Po válce jim ale tato drobná kriminalita vůči nacistickému Německu v očích československých úřadů nijak nepomohla, jejich majetek byl konfiskován a oba dostali příkaz vystěhovat se do Bavorska. Pro Paula Gebauera, který v duši zůstal sedlákem spojeným se slezskou krajinou, to byla doživotní rána.
S rodinou se usídlil v Donauwörthu ve Švábsku. V novém prostředí se prosazoval pomalu a obtížně. Na Opavsku, kde měl do začátku války dobré renomé, se po roce 1945 stal opovrhovaným autorem. S obrazy, uskladněnými na půdě Slezského zemského muzea v Opavě, se zacházelo nešetrně a část byla zničena.
Ve veřejném prostoru se zachovaly jen dvě realizace. Fresky v kostele svaté Hedviky byly uchráněny zabílení jen díky tomu, že kostel sloužil jako skladiště, a nebyl tedy veřejnosti na očích. Rozměrné plátno Symbol věčného života v opavské spořitelně zůstalo díky festovní adjustaci. Jeho rám totiž tvoří dřevěné obložení celé stěny a v dobách nenávisti vůči všemu německému nebylo snadné obraz odstranit.
Kniha
Paul Gebauer
Ivo Habán, Anna Habánová (ed.)
Vydal Národní památkový ústav 2019, 232 stran, 707 korun
