Svatý Jiří probodává dračí stvůru svíjející se pod koňskými kopyty. Slavná scéna od italského malíře údajně ze 16. století by nebyla ničím nápadná, kdyby ze čtverečku v rohu obrazu neshlížel vousatý stařec. "Nechali jsme odkrytou sondu, aby diváci viděli, že je tam podmalba z 19. století. Tento svatý Jiří je rafinovaný padělek," vysvětluje kurátorka Olga Kotková.
Provádí návštěvníky výstavou ve Šternberském paláci a právě se zastavuje v sále věnovaném dílům ze sbírky Františka Ferdinanda d’Este. Následník habsburského trůnu si na zámku Konopiště budoval středověké sídlo a vlastnil největší kolekci raně italských maleb mimo Itálii.
Zámožný sběratel přitahoval podvodníky. "Věděli, že má slabost pro zobrazení svatého Jiří, a když zrovna nebyl na trhu žádný gotický, nechali mu jeho 'poradci' nějaký obraz namalovat. Tváří se to, jako že jde o autentickou práci," vysvětluje kurátorka. Na podmalbě je vidět Svatá rodina, vousatá tvář patří Josefovi. Obraz anonymního novodobého autora padělatel využil coby podložku pro dílo "středověkého italského mistra". Původní malbu odhalil rentgen.
Výstava o falzech představuje nejen padělané obrazy a jejich příběhy, seznamuje také s odhalováním napodobenin.
Sáhli vedle
Národní galerie se odvážně pustila do choulostivého tématu. "I k nám do sbírek se dostaly falzifikáty. Nejvíc v době poválečných konfiskací, získali jsme celé sbírky v rámci Benešových dekretů," říká Olga Kotková.
Falza se našla především v zabavených kolekcích novosběratelů, kteří ve 30. letech minulého století, v době hospodářské krize, ukládali peníze do umění. Kupovali díla, o kterých si mysleli, že jsou hodnotná, a často sáhli vedle. "Ovšem některá falza jsme zakoupili i my," přiznává kurátorka.
Výstava chvílemi připomíná hádanku. Bok po boku jsou k vidění originály a kopie či imitace. "Ne každá imitace je falzum, některé vznikaly s dobrým úmyslem," poznamenává Kotková a zastavuje se u portrétu markýze Ambrogia Spinoly od Petera Paula Rubense.
Kníratý šlechtic, který má pod bradou okruží a na hrudi brnění, shlíží na diváka ze dvou identických obrazů. Po chvilce se nad jedním rozsvítí nápis odhalující kopii. Ještě začátkem tisíciletí měli odborníci za to, že jde o dobovou kopii z druhé poloviny 17. století. Při restaurování v roce 2007 se však ukázalo, že je o dvě století mladší.
Oba "Rubensové" pocházejí z Nostické sbírky. Kopie nepochybně vznikla podle originálu, který měl autor k dispozici. Napodobeninu tedy nechali zhotovit původní majitelé, důvod ale není znám. Nejedná se nicméně o falzum, jehož úmyslem je podvést sběratele, který za padělek zaplatí, jako by šlo o originál.
Vlastní metodu, jak dodat zdání stáří falešnému obrazu, měl známý holandský padělatel Han van Meegeren: potřeboval troubu a tyč. Obrazy dopékal a navíjel na tyč, čímž docílil popraskání a starobylé vizáže.
Van Meegeren je jedním z mála falzifikátorů, které pražská výstava zmiňuje jmenovitě. "Přiznáváme jen ta jména, která už jsou proslavená. Všechny současné padělatele anonymizujeme, nechceme jim dělat slávu," vysvětluje kurátorka.
Meegeren je ale už dávno pojmem kvůli obrazu, který Národní galerie nyní zapůjčila z Nizozemska. Údajné dílo od Johannese Vermeera Kristus a cizoložnice zakoupil ve válečném roce 1943 zakladatel gestapa a druhý muž třetí říše Hermann Göring.
Když se těsně po válce pátralo, kdo mohl prominentnímu nacistovi prodat obraz náležící do národního dědictví, přišlo se na "překupníka" napojeného na Van Meegerena.
Nizozemce čin pobouřil, nadto mu hrozil vysoký trest za kolaboraci. Raději tedy sám odhalil, že jde o falzum, a nikoli národní poklad. Před soudem, jenž přitáhl mezinárodní pozornost, pak svou padělatelskou dovednost dokázal.
"Z Van Meegerena se stala celebrita. Padělání obrazů je sice trestný čin, ale skutečnost, že se mu podařilo obelstít jednoho z nejnenáviděnějších válečných zločinců, mu přinesla nevídanou popularitu," píše v katalogu výstavy Friso Lammertse, historik umění z amsterdamského Rijksmusea.
Skoro Mona Lisa
Pražská výstava představuje i falešného Leonarda da Vinciho. Nahou variantu slavné Mony Lisy zvanou Mona Vanna nuda pravděpodobně namaloval Joos van Cleve z Antverp přibližně ve druhé čtvrtině 16. století. Do obrazu připsal i Leonardovu signaturu, po jeho zvyku zprava doleva.
Plátno se do sbírky Národní galerie dostalo v roce 1951 ze starožitnictví Antikva, předtím ho vlastnil vévoda Jindřich Beaufort-Spontin na zámku Bečov nad Teplou.
Ve Šternberském paláci jsou k vidění též falza mladších autorů jako Jakuba Schikanedera, Františka Kupky nebo Jana Zrzavého. Tři obrazy napodobující jeho styl byly zapůjčeny z Kriminalistického ústavu. Byly součástí velké kauzy řešené na Moravě: když policisté padělatele vypátrali, snažil se obhájit tím, že jeho ruku vedl duch Jana Zrzavého.
Během příprav Národní galerie znovu ověřovala několik desítek děl a přehodnotila některá dosud vedená jako falza. Například obraz s námětem trůnící Madony. "Je to dílo ze sbírky Ferdinanda d’Este, o němž se soudilo, že imituje italský obraz z 15. století. Při nových průzkumech se ale ukázalo, že jde o originál. Jak pigmenty, tak také technologie a malířská výstavba odpovídají dílům z této doby," říká Adam Pokorný, vedoucí restaurátorského oddělení galerie.
Na omluvu svých kolegů, kteří se zmýlili, uvádí, že dnes má oddělení mnohem vyspělejší nástroje.
Způsoby odhalování padělků se zdokonalují, což je reakce na velký příliv falz. "Umělecký trh je v současnosti zavalen padělky," potvrzuje Marek Kotrlý z Kriminalistického ústavu, jednoho z útvarů české policie. Mnohem obtížnější je podle odborníků odhalit padělek moderních děl, protože u nich nejsou druhotné znaky stáří, takže příliš nepomohou technologicko-chemické analýzy. "Padělatelé používají materiály, které jsou běžně na trhu. Abychom mohli určit, co je falzum, musíme mít k dispozici nějaké nezpochybnitelné originály," vysvětluje Kotrlý a zdůrazňuje, jak důležitá je pro jeho ústav spolupráce s Národní galerií.
Podle zkušeností jeho kolegů ze zahraničí nejsou dobré pracovní vztahy s národními sbírkovými institucemi vůbec samozřejmé. "Zahraniční instituce se spolupráci s forenzními laboratořemi často brání. Zlí jazykové tvrdí, že je to proto, aby se náhodou neodhalily padělky v jejich sbírkách. Ústavy v Německu i Nizozemsku narážejí na odmítání. I ve Francii například spolupracovat s Louvrem není možné," podotýká Marek Kotrlý.
Na otázku, jestli se Národní galerie odhalených padělků zbavuje, kurátorka Olga Kotková vrtí hlavou. "Falza bychom nikdy z našeho fondu nevyřadili, protože by se za pár let ocitla na trhu s uměním. Jen je evidujeme a necháváme si je," objasňuje.
Uchovávání padělků vítají i kriminalisté, pro které jsou falza cenným studijním materiálem. Zástupci Národní galerie ale zdůrazňují, že v současnosti je téměř nemožné, aby se do jejich sbírek dostalo falešné dílo. Před akvizicí prochází širokým restaurátorským, materiálovým i kunsthistorickým průzkumem.
Výstava Falza? Falza! zní jako poněkud skandální způsob, jak upoutat pozornost. Ale precizně připravená přehlídka doprovázená dvěma publikacemi - odborným katalogem a hravým průvodcem - je ve skutečnosti dobrým důvodem, proč zase jednou navštívit Národní galerii. Konkrétně nejstarší a nejzastrčenější z jejích šesti sídel.
Jen si Šternberský palác nesplést se stejnojmennou budovou na Malé Straně a na správné adrese na Hradčanském náměstí se nenechat zmást, že z prostranství před Pražským hradem vůbec není vidět. Stačí pár kroků po dlážděné, prudce se svažující uličce v sousedství Arcibiskupského paláce. Napovědí poutače s Cizoložnicí od falešného Vermeera.
Falza? Falza!
(Pořádá Národní galerie v Praze)
Šternberský palác, Praha, výstava potrvá do 1. května.
