Praha - V Divadle v Dlouhé má v sobotu premiéru volné pokračování diváckého hitu Hrdý Budžes. Hra Oněgin byl Rusák vznikla podle další stejnojmenné knihy Ireny Douskové. Hlavní roli v režii Jana Borny tentokrát neztvární Bára Hrzánová, ale Lenka Veliká. A k ní se přidá celý soubor.
A: Mluvila vám autorka knihy i adaptace hodně do režie?
Do režie mi nemluvila vůbec, Irena Dousková je tolerantní osoba, když se jí něco nelíbilo, maximálně skromným hlasem někde v koutku pípla, že takhle možná... My jsme ji ovšem nebrali jako někoho, kdo věc napíše z venku, a pak přichází režie. Od začátku jsme tu věc připravili společně; začali jsme psát a inscenovat teprve ve chvíli, kdy jsme byli všichni v podstatě na všem domluveni, takže jsme souhlasili i s metaforami, které budeme vytvářet.
A: V Oněginovi Helenka vyrostla. Co ještě se změnilo?
Změnilo se hodně - z desetileté holky vyrostla v mladou dospělou ženskou, která má jiné problémy. Hlavně se ale změnila doba kolem: 80. léta jsou jiná, to je období zdánlivě ne tak nebezpečné, ale je o to více zmrtvující. Mladí lidé byli postupně demotivovaní - byla to doba, kdy měl člověk pocit, že nic nemá smysl a že ten marasmus okolo tady bude navždycky. Kdyby nám v roce 1987 řekli, že se všechno za dva roky změní, asi bychom tomu nevěřili.
A: Když Bára Hrzánová na předávání Thálií použila větu z Budžese Komunisti jsou svině, ale nesmí se to říkat, byl z toho poprask. Obsahuje hra nějaké podobné výroky?
Pro mě neobsahoval ani Hrdý Budžes nic, co by mohlo urazit slušné a chytré lidí. Co urazí hlupáky, kteří se snad dají pojmenovat jako extrémní levičáci, to vůbec nejsem schopný odhadnout; a abych řekl pravdu, ani se tím nezabývám.
A: Myslíte si, že se v hře diváci najdou?
Doufám, že generaci, která to prožila, bude hra evokovat onu dobu. A že generace, která to neprožila, vezme Oněgina jako určitou zprávu. Myslím, že mladým lidem ta doba bude připadat hodně komická - ale možná o to víc si budou s mámou, tátou nebo staršími lidmi kolem sebe víc povídat. A třeba se něco dozvědí.
O inscenaci:
Helenka v Dlouhé zase řekne, že komunisti jsou svině
A: Navazujete na divadelní hit, nemáte strach, že laťka je nasazena příliš vysoko?
Byla to krásná inscenace, ale existujete spousta krásných inscenací. Myslíte, jestli je to pro nás nějak limitující? Asi ne. Fakt, že se to tehdy povedlo, nám může jen prospět. Lidé budou zvědaví na to, jestli se to povede taky nám.
A: Co pořád diváky láká na těch tragikomických podobách normalizace, které známe hlavně z filmů?
Já si myslím, že je neláká tragikomická podoba normalizace, že je spíše zajímá, jakým způsobem si pojmenovat to, z čeho vyrůstají. Z čeho vyrůstá jejich současnost; to, co žijeme. I moje generace žila většinu doby v tom divném zetlelém režimu.
A: Má už většina lidí svou minulost uzavřenou a dívá se na ni právě jen jako na dávné komické epizody?
Jen hlupák si může myslet, že má minulost uzavřenou, to jsou ty teorie tlustých čar - a to jsou hloupé teorie. Minulost se nedá uzavřít, ta se dá znova a znova a stále hlouběji a přesněji zkoumat. A když už člověk se dostane hodně hluboko, tak umře. Takže se vlastně nikdy se k úplnému poznání toho, z čeho vyrůstáme, nedostaneme.
A: Jeden recenzent napsal, že kniha Oněgin byl rusák může být i symbolickým vyřizováním účtů s donašeči...
To ne, myslím, že vyřizování účtů tu není vůbec žádným tématem. To bychom Ireně Douskové něco podsouvali a mohlo by ji to srážet do roviny nějaké hloupé satiričky. Podle mne ji to vůbec nezajímá, ona se snaží hledat právě to, kde se formoval životní pocit nebo životní názory, které dnes ovlivňují naši současnost. A ty se samozřejmě formovaly shodou okolností v době totality.
A: Liší se podle vás její tvorba od Vieweghových Báječných let a od Šabacha?
Ona je na rozdíl od Viewegha autentická, tam z toho nelezou konstrukce nebo kalkulace. Podle mě jsou Báječná léta a Hrdý Budžes nesrovnatelná díla. Báječná léta je pokus o svět desetiletého kluka, ale ten svět je neadekvátní - jsou to vieweghovské vtipy na tehdejší dobu, které maskuje za svět desetiletého kluka.
Dousková se pokouší napsat to tak, jak to mohlo desetileté dítě opravdu vnímat. Mám dojem, že v tom je poctivější. Šabacha tolik neznám, ale i Pelíšky jsou pro mě sadou jakoby vtipů té doby. Zasměju se, ale nedojmu; u Ireny Douskové se zasměju a dojmu.
