Pražská galerie je a vždycky byla ambiciózní; svůj "český" stín už překročila nesčetněkrát a jak je vidět, hodlá v tom pokračovat. Asi jako jediná u nás je schopná vytvářet a prezentovat projekty na nejvyšší úrovni a zdařile konkurovat i zavedeným státním a městským institucím. Navíc se občas dokonale "strefuje" do výstavního klimatu města, jako třeba právě teď.
Její výstava završuje velký triumvirát současného německého umění absolutní top kvality: Beuysovu prezentaci v Kampa Museu a kolektivní průřezovou výstavu Co bych byl bez Tebe v GHMP. Expozice Jörga Immendorffa je o to cennější, že je prakticky od přelomu tisíciletí zdravotně handicapován.
Jörg Immendorff (1945) je jedním slovem klasa. Beuysův žák, absolvent Kunstakademie v Düsseldorfu, člověk mnoha projevů - malíř, grafik, sochař, scénograf. Představitel první německé poválečné generace, břitký ironik, který se nevyhýbal politickým tématům, jehož dílo plné exprese vždy nepokrytě odráželo zběsilou schizofrenii doby, vnímanou navíc z fakticky rozpolceného Německa.
Jeho nejslavnějším souborem prací je šestnáctidílný politizující cyklus Café Deutschland, který vznikal mezi lety 1977 a 1982 paralelně ve formě maleb a velkoformátových linorytů.
Byl to právě Immendorff, jenž zrovna na tuto grafickou techniku přivedenou k životu německými expresionisty na začátku minulého století znovu upozornil - a dosáhl prakticky jejího evropského zmrtvýchvstání.
Výstava se nicméně soustředí především na Immendorffovu sochařskou tvorbu. Proto představuje jiný jeho kultovní cyklus - Malerstamm z roku 2002, podle něhož také dostala jméno. Immendorff tentokrát střílel do vlastních řad.
Soubor je založen na jednoduché ironické záměně. Tvůrčí činnosti se tady velmi sofistikovaně a zaujatě věnují opice. Banalitka, řekne si možná nejeden z českých diváků odkojený kreslenými ladovskými vtípky a pořekadly se zvířaty v hlavní roli, ale nenechte se mýlit - ono to funguje.
Možná z toho právě kvůli dětskému ladovskému opojení pro nás navíc dýchne trocha nostalgie. Mezi nejčastěji používané atributy tady patří tužky, palety, malířské štětce, tuby s barvami. Opice se opičí a umělci také: po Bohu, protože si osobují právo tvořit, po přírodě, kterou se snaží více či méně v různých aspektech napodobovat, i sami po sobě.
Sochy ovšem nejsou pojímány jako alegorické postavičky pranýřující umělecké ctnosti i neřesti. Mají dokonce jména: Blinky, Otto, André, Caspar nebo Hans, což nejen vytváří celkem komický efekt, ale nepotvrzená legenda praví, že dokonce odkazují ke konkrétním postavám Immerdorffových kolegů. Krom opičích umělců tu najdete i čtenáře, vernisážového zevla nebo pár "velkých" témat, jako jsou první krůček nebo vypouštění ptáčka z dlaní.
Zhruba metrové bronzy jsou instalovány na soklech, takže se výškově dostávají do úrovně přirozeného pohledu. Instalace je zábavná, založená na mnohapohledovosti a bohatá na průhledy. Plastiky přitáhnou pozornost jak rozpohybovanou obrysovou linií, tak gestikou, mimikou tváří i detaily.
A je opravdu na čem si smlsnout. Zajímavý přesah navíc vytvořil v expozici kvaš Františka Kupky z roku 1902, který přesně o sto let předchází Immenrorffovu sérii. Jmenuje se Antropoides a je postaven na totožném principu záměny.
Cirka dvě desítky soch doplňuje soubor Immendorffových velkoformátových obrazů z posledních let. I ten je celkem reprezentativní a je do jisté míry ztělesněním některých Immendorffových typických formálních a výrazových prostředků.
Najdete tam jeho charakteristický "komiksový" point-rastr či citace jiných děl napříč historií umění, ať už jiných autorů nebo vlastních, vystavené opice nevyjímaje. Expozici završuje dokumentární film.
Výstava je to skvělá. Reprezentativní, dotažená instalačně, nepřetížená, bez vycpávek a s bonusovým přesahem. Odlehčená i vážná, zábavná i k zamyšlení, zajímavá a sdělná bez ohledu na generační příslušnost a hlavně - plná parádního umění. Prostě taková, jaká má dobrá výstava být. Nekecám, běžte se podívat sami.
Jörg Immendorff: Malerstamm. Galerie Jiří Švestka, Biskupský dvůr 6, Praha 1. Výstava se koná od 1. září do 14. října.
