Tehdy v knížce Hrdý Budžes (poprvé 1998) využila dnes už poměrně populární postup, totiž vyprávění o vážných historických věcech z perspektivy dítěte. Není to nic nového, Vieweghova Báječná léta pod psa znamenala v době, kdy se o době normalizace psalo většinou v pochmurném "disidentském" tónu, určitý přelom.
I glosování velkých dějin z pozice dítka může mít pochopitelně různou podobu; autor se může ocitnout kdekoli mezi Malým Bobšem a Plechovým Bubínkem. Pochopitelně tu nejde o vyprávění skutečného malého dítěte, ale o autora, který je za dítě převlečený, což je i případ Ireny Douskové (1964).
V Oněginovi je Helena o osm let starší; dospěla a je z ní studentka gymnázia těsně před maturitou. Je to nezávislá intelektuálka, nakolik mohl být mladý člověk v době kolem Brežněvova skonu nezávislý a intelektuál.
Z Heleniných záznamů, které jsou podány v podobě jakéhosi deníku, můžeme rekonstruovat několik bojových polí, na kterých zápasí, jak umí.
Tím prvním jsou komunisti (nikoli komunisté, pamětník pochopí). Připravili o hereckou práci Helenčinu matku, šikanují prostřednictvím tradičních služebníčků, českých učitelů, Helenu i její vrstevníky.
Zemi nabarvili našedo a uvrhli do izolace, takže i návštěva Budapešti pak našinci připadala jako vstup do předpokoje Západu. Hrdinům knihy nezbývá, než s komunismem vést svůj spor omezenými prostředky, které zbývají: poezií, hudbou, ironií. Je to boj se světem, kde člověk o eleganci musí usilovat vlastnoručním barvením tenisek.
Čtenáře pamětníka potěší, že čte o tom, co zná z vlastní zkušenosti. Literární kritiky ohledně poslední Douskové knihy nepotěšilo, že to všechno už četli jinde. Problémy s režimem, na které naráží mladí hudebníci a básníci, to už máme ve Škvoreckého Prima sezóně. Rozklad rodiny pod vlivem komunistické normalizace nacházíme ve zmíněných Báječných letech pod psa.
Právě rodina je druhým bojovým polem mladé studentky. Matka propadá alkoholu a depresím, babička intrikuje proti matce s Helenčiným fyzickým otcem, který žije v emigraci, otčím vystupuje většinou pasivně.
Vůbec pokud jde o muže, Dousková je vidí jako zvláštní figury. Především ti starší. Dědeček je hodný, ale pod pantoflem, otec je matkou využíván jako strašák proti dceři, emigrovaný otec je stínová postava, která slouží jako projekční plátno, na které si matka a dcera promítají své představy. Ředitel školy je poživačný funkcionář, v hospodách kolem Letné je to samý úchyl a tak dále a tak podobně. Jen Helenčini spolužáci z toho vyjdou lépe.
Třetí bojová čára vede právě mezi Helenou a mladými muži, vesměs jde však o potýkání dosti cudné. Helena jejich náznakům příliš nerozumí, komunikace vázne, takže si mnoha intimností neužije.
Děj knihy plyne poměrně klidně, od jednoho studentského a rodinného průšvihu ke druhému, není tu začátek, střed a konec, spíše sled epizod. Na konci knihy autorka zrychlí a vyřeší osudy všech postav náhle. Smrt v nemocnici, sežrání žralokem, emigrace, přijetí nepřijetí na vysokou školu. A je konec.
Tak jaká je to kniha? Pokud jde o reálie, příjemné připomenutí nepříjemné doby. Je to dobře napsané, čtenář se do textu vnoří, pokud je na autorčin styl aspoň trochu naladěn. Není to ani drásavé existenciální drama o době drtící lidi psychicky a fyzicky, ani psaní ve stylu "musíme si pomáhat".
Z hlediska technik i motivů nic nového pod sluncem, ale žádný literární bůh neříká, že by tomu tak být mělo. Kniha bude (už je) úspěšná, nebude však tím přelomovým románem o "minulé době", na který se čekalo celá 90. léta a který zřejmě nikdy nevznikne. Být redaktorem knihy, řekl bych: proškrtat o třetinu. Jenomže to by věrní čtenáři Ireny Douskové o třetinu knihy přišli. Nejsem však redaktor této knihy.
V zájmu objektivity musím nakonec přiznat, že Irenu Douskovou znám, neboť jsme spolu jako autoři dleli pod "střechou" dvou nakladatelů, pražského Hynka a brněnského Petrova, oběma dej Pánbů pokojné odpočinutí.
Irena Dousková: Oněgin byl Rusák. Druhé město, Brno 2006. 260 stran, 220 Kč, náklad neuveden.
