Glosář - Dvě tradiční látky ve dvou největších divadelních domech v Brně zahájily novou sezonu. Městské divadlo i činohra zdejšího Národního divadla si zvolily na rozjezd klasiky: Senecu a Shakespeara. V tuzemsku neinscenovaná Faidra v prvně jmenovaném domě je divadelně cizelovanou podívanou, Romeo a Julie ve druhém stánku zase věcným a místy až vulgárním pohledem na největší tragédii lásky.
Drsný příběh stravující vášně
Brněnská Faidra v režii Hany Burešové je vlastně replikou velmi úspěšné pražské inscenace Divadla v Dlouhé v hlavní roli s oceňovanou Helenou Dvořákovou. Mladá herečka, která za svoji Faidru získala prestižní Cenu Alfréda Radoka i nominaci na Thálii, se nyní vlastně vrátila na svoje první domovské jeviště.
Tragédie římského filozofa, dramatika i politika Lucia Annaea Seneky nabízí drsný příběh Theseovy ženy Faidry tedy ženy, kterou potká stravující vášeň a která touží svést nevlastního syna Hippolyta. Když žádostivé návrhy roztoužené macechy odmítne, je z této zakázané lásky sám obviněn a končí smrtí. Faidra posléze očistí svůj hanebný skutek sebevraždou.
Skvěle přeložený text (Eva Stehlíková) zbavený dnes nesrozumitelných dobových či mýtických souvislostí Burešová pojala jako výsostně stylizované divadlo. Jemná práce s textem, mluvou i gesty a ostatně také s pohybem v jevištním prostoru může škarohlídům připadat zčásti škrobená a až umělohmotná. Výsledkem je však jakási omamná divadelnost, která není pro publikum odtažitá, ale naopak jej zve k co největší emoční a mentální spoluúčasti. Jinak a stručně řečeno: tak cizelované divadlo v českých krajích nebývá často zvykem a už to je tady zážitkem.
Večeru opravdu vévodí protagonistka Dvořáková, která herecky mistrně unesla velký osud Faidry. Její heroina je slovně i gesticky sošná, přitom však neduní prázdným patosem. Dvořáková traktuje příběh své hrdinky v mnoha jeho protikladech. Je stejně tak vladařkou strženou živočišným chtíčem jako i ztrápenou, zraněnou ženou, která dokáže nahlédnout důsledky svého jednání. Dlužno také pochválit zbývající aktéry za krásnou mluvu a bezchybné dodržené předepsané stylizace jak ji předvádějí Lukáš Janota, Igor Ondříček, Viktor Skála či Irena Konvalinová.
Tento doušek z díla někdejšího vychovatele mladého císaře Nerona zajímavě ozvláštňují pomyslné rituály nebo pulsující hudba odkazující k Orientu. Devadesátiminutový opus je ukázkou výsostně artistního divadla a zároveň zajímavou ochutnávkou nestárnoucí a nadčasové antiky.
Seneca: Faidra. Režie: Hana Burešová. Překlad: Eva Stehlíková. Kostýmy: Hana Fischerová. Dramaturg: Štěpán Otčenášek, Jiří Záviš. Scéna: David Marek. Hudba: Petr Skoumal. Pohybová spolupráce: Hana Halberstadt. Hrají: Helena Dvořáková, Lukáš Janota, Viktor Skála, Irena Konvalinová, Igor Ondříček, Eva Jedličková, Hana Kováříková, Eva Ventrubová. Městské divadlo Brno, premiéra 8. září 2012
Hrubozrnný výklad Shakespeara
Jinou cestou se vydali v činohře Národního divadla Brno, kde nabídli slavný a divácky stále poptávaný příběh veronských milenců. Milostnou tragédii Romeo a Julie tady měl původně režírovat Martin Stropnický, který však přípravu inscenace ze zdravotních důvodů vzdal podobně jako nabízené místo šéfa činohry. Stropnického tak vystřídal Zdeněk Černín, který se snažil vypravit inscenaci věcnou i jímavou, inscenaci odkazující k Shakespearovým časům i dnešku.
Ouverturu večera tvoří legrační předscéna dvou párů sluhů z obou znepřátelených rodů, kteří se škorpí, kdo večer zahájí. Jejich hádka plynule přejde do nenávistné potyčky rodin Monteků a Kapuletů. Na hrubozrnný dnešek, který místy nemá a nezná slušná pravidla, upomene místy až lascívní chůva v podání Terezy Grozsmannové. Juliina kojná se v jednom výstupu málem ukájí okurkou, jindy neváhá mnichu Vavřincovi přejet po rozkroku nebo si dovolí (bůhvíproč) seřvat i samotného Kapuleta. A je jasné, že tyto vulgarity právě konvenují dnešnímu obroušenému publiku a že tato dryáčnická štěkna vyvolá i potlesk na otevřené scéně.
Daniel Dvořák stvořil jakousi nadčasovou scénu s obrovským a pomyslným rudým tunel, na jehož horizontu se třeba jako stínohra odehraje ples u Kapuletů. Tento jícen v barvě lásky a krve je vlastně i oním chřtánem, v němž zmizí životy mladých lidí. Dobovou módu pozdní renesance zase cituje v mistrných kostýmech Sylva Zimula Hanáková. Scéína a kostýmy patří jistě k devizám Černínovy inscenace, která jako refrén několikrát využije jímavý song Davida Rottera.
Černín si vystačil s minimem mobiliáře a dává prostor zejména hercům. Nejvíce pozornosti samozřejmě patří ústřednímu páru. Jakub Šafránek, jehož pro roli delegoval chlapecký zjev, si ponejvíce vystačí s mimikou zasněně a sladce se culícího mladíka. Julie Magdaleny Tkačíkové je naopak jakýmsi neokázalým civilismem sršící dívka, které se dá uvěřit okamžité okouzlení Romeem a posléze i její oběť, kterou pro lásku přinese. Jen je třeba nejen hnidopišskou otázkou, proč na svůj utajený svatební obřad u bratra Vavřince přiskotačí a odbude jej přímo v noční košilce.
V činohře Národního divadla Brno - tedy souboru destabilizovanému v minulé sezoně uměleckou kvalitou inscenací i náhlou rezignací uměleckého šéfa - nyní vznikla fortelná a spíše průměrná inscenace, kterou ovšem museli inscenátoři narychlo připravit v minimálním čase. V této optice je zase výsledek i menším úspěchem.
William Shakespeare: Romeo a Julie. Překlad: Martin Hilský. Režie: Zdeněk Černín. Scéna: Daniel Dvořák. Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková. Hudba: David Rotter. Hrají: Magdaléna Tkačíková, Jakub Šafránek, Luboš Ondráček, Monika Maláčová, Tereza Groszmannová, Vratislav Běčák a další. Mahenovo divadlo Brno, premiéra 13. září 2012
