Tzv. pod čarou se někdy ocitl každý. Ale prohry člověka asi nejvíc trápí v mládí. Zvlášť, když jde o další budoucnost, a navíc v tak neobjektivní oblasti, jakou je umění. Každý dozvuk "neúspěchu" bolí nejvíc doma za zavřenými dveřmi, každý svůj "pohřeb" naopak nejlíp zvládne s partou v hospodě. Líp se to snese a obvykle se při tom ještě něco "narodí" - zvlášť když si řeknete, že prohra není porážka.
Kumšt jako kumšt
V NoD to byla vernisáž, jaká se povede jen zřídka. Třem stovkám lidí skvěle vyhrával Okamžitý filmový orchestr Varhana Orchestroviče Bauera. Nabídlo se tak mimoděk výborné srovnání. Jeho žánrově neomezený orchestr je složený z mladých talentovaných hudebníků a hraje volnou i komerční, tedy terminologií výtvarného umění řečeno "užitou" hudbu. Tomu přesně odpovídala výstava. Tak jako v orchestru, ani tady zatím nejsou jména úplně důležitá. Podstatný je celkový dojem; a ten byl přesvědčivý.
Truc, provokace, satisfakce, naděje
Autorkou konceptu i realizace je Bára Pivoňková. Výstava by se podle ní měla konat každý rok před přijímacími zkouškami. Pověřený vystavováním je zatím každý, koho minulý rok nevzali. To je sice stejně spravedlivé jako výhledově zrádné, ale tahle akce je zajímavá i jinak. V mnohém odkazuje na slavné francouzské Salóny odmítnutých z 19. století - včetně neúspěchu vystavujících před akademickou porotou. (Asi není třeba připomínat, že se jich tehdy účastnili třeba impresionisté, kteří jsou dnes ozdobou každé sbírky.)
Dál je to sympatické, lehce manifestační, lehce provokativní gesto, které u nás, myslím, nemá obdoby. A pak ten nejdůležitější důvod, který má opravdu objektivní smysl: profesoři se sem mohou, když si udělají čas, přijít v klidu podívat na ty, které ani neúspěch neodradil, a snaží se po roce práce znovu o přijetí.
Konkretissima
Letošní výstavy se zúčastnilo dvacet lidí, pro NoD asi optimální počet. Rozdíly mezi nimi byly zřejmé, ale ne propastné. Už tady se objevila jména, která - aspoň v těchto souvislostech - stojí za zmínku. Kromě Pivoňkové je to třeba Lucie Riessová, která vystavila podobizny z brček, Edita Pattová, která namalovala příběh o hydrantu, nebo grafičtí designéři Jan Vranovský a Eva Poštulková. Ale dalo by se pokračovat; dohromady to působilo jako klauzury slušného ateliéru z nižšího ročníku, což vnímám jako úspěch.
Aniž bych chtěl snižovat kvality svých dávno etablovaných uměleckých vrstevníků, fakt je, že jsem si tam uvědomil, že mi jejich práce někdy přijdou přece jen trochu... vyčpělé je asi špatné slovo, ale unavené. To říkám přesto, že sám jsem to "nejlepší umělecké dílo" na téhle vernisáži objevil v oblasti street body artu. Byla to mladičká půvabná Asiatka, která svou geneticko-kulturní predestinaci sofistikovaně zpochybňovala asi dvaceticentimetrovým krucifixem vytetovaným na levém rameni...
Pod čarou. NoD, Praha, 20. až 22. ledna.
#reklama
