Vyčistit zemi od všeho německého, to byl apel doby. Sudety musí být české, znělo dodatkem.Stovky vesnic pak skutečně kopřivami zarostly.
Sen o českých Sudetech se však nesplnil. Po roce 1945 se tu naopak začaly splétat osudy tisíců lidí z nejrůznějších koutů Evropy. Rozhovory se sedmnácti z nich teď pod titulem Sudetské osudy vydává občanské sdružení Antikomplex. Jejich příběhy svědčí o jednom: stále trochu zapomínané Sudety jsou nesmírně pestrou krajinou. Těmi osudy přinejmenším.
Horst Kaller, jehož příběh knihu otevírá, zažil odsun jako šestiletý v roce 1946. Z rodného Krnova jej Češi přesunuli do Bavorska. Tam pak působil celý život jako evangelický diákon. Po pádu železné opony začal přemýšlet, že se do svého rodiště vrátí.
V roce 1990 se do Krnova podíval poprvé, vloni se tam přestěhoval natrvalo. Dnes se snaží nejen v Jeseníkách pomáhat s objevováním německých kořenů.
Hedvika Hurníková, ač Němka, mohla v Československu jako dcera antifašistů zůstat. Po válce se usadila v Chomutově, kde od 60. let působila v německém kulturním sdružení. Dnes je v komisi magistrátu pro národnostní menšiny.
V knize však vzpomíná na dobu, kdy soužití nebylo jednoduché. Popisuje třeba masakr, který se odehrál v Chomotuvě v roce 1945.
"Kdyby je (příslušníky SS - pozn. red.) jenom zabili, tak je to pochopitelné, ale oni je nelidsky trápili. Oni například zapálili noviny a přidrželi jim to k přirození. Můžete si tohleto představit? A dupali po nich, až skončili. To muselo být hrozný," vzpomíná .
Dva blízké i vzdálené příběhy jsou součástí první kapitoly: Příběhů ze starých Sudet. Pět dalších následuje v "Lidech z východu". Mezi nimi jsou například manželé Vlkovi, volyňští Češi z ukrajinského Boratína.
Ve stalinském Sovětském svazu pro ně nebylo po válce bezpečno a tak jim Československo nabídlo místo ve vyprázdněných Sudetech. Stalin souhlasil - ovšem s tím, že v Boratíně je nahradí Ukrajinci ze Slovenska.
Stejným vagónem, kterým přijeli Vlkovi, proto cestovali - ovšem opačným směrem - také předci Valerije Kulackého. Ten dnes žije v Chomutově. Ač se na Ukrajině narodil, do Česka se v roce 1994 "vrátil". Kromě chomutovského magistrátu je dnes aktivní také v nejrůznějších ukrajinských kulturních sdruženích.
Další střípek tvoří osud Sotirise Joanidise, potomka řeckých komunistů, kteří po válce dostali azyl v Československu. Pan Joanidis dnes dělá lesníka v Rejvízu a v knize vzpomíná na partyzánské dětství v řeckých horách.
Do osudů všech "lidí z východů" zasáhlo to, co popisuje editor Matěj Spurný v úvodu: "Byla to doba, kdy se o desetitisících lidí rozhodovalo jako o materiálu, který je možno přesunout či vyměnit za nějaké jiné zboží. Základní jednotkou byl nákladní vagón."
Ne tak dramatické, ovšem neméně zajímavé jsou osudy Čechů, kteří do Sudet přišli po válce. Šest jejich příběhů tvoří poslední kapitolu.
Proti sobě v ní stojí třeba Martin Šleis budovatel pohraničí z 50. let a dnes starosta Křinic na Broumovsku, a disident Stanislav G. Pitaš, který na Broumovsku hledal v osmdesátých letech úkryt před StB.
Za mladou generaci, která se v Sudetech už narodila, je v knize rozhovor s Pavlem Klimešem, aktivistou a podnikatelem, který se věnuje oživování Krkonoš.
To je jen výběr z patnáctky propletených osudů, které jsou v knize představeny. Společné mají jedno téma: hledání vztahu k novému domovu. Na otázku, kde jsou nakonec po všech dramatických zvratech doma, odpovídá většina z nich jednoznačně: v Sudetech.
Kromě Sudetských osudů vydává Antikomplex v prosinci také čtvrté přepracované vydání Zmizelých Sudet, dokumentačního sborníku o proměnách krajiny i měst v pohraničí po roce 1945. Kniha dostala novou grafickou úpravu, tvrdé desky a byla doplněna o další místa.
Jako novinku pak Antikomplex publikuje knihu Proměny sudetské krajiny. Vznikl z příspěvků sociálních ekologů, sociologů i architektů na konferenci z letošního jara.
