Recenze - Přelom 50. a 60. let minulého století. Kulturní a společenské tání, stále silnější vymaňování z kleští soc-realistického dogmatismu, stále nutkavější touha po změně. V takové atmosféře se zrodilo několik divadelních her, které ovlivnily českou kulturu.
Výsostné místo mezi nimi mají Srpnová neděle a Křišťálová noc od básníka Františka Hrubína, obě sepsané na objednávku dramaturgie Národního divadla. Svěžest druhé z nich potvrzuje inscenace, kterou nyní ve Švandově divadle v Praze nastudoval dvojnásobný držitel Ceny Alfréda Radoka Štěpán Pácl.
Parný sváteční den na vesnici, pouť za oknem, v ovzduší je cítit bouři. A ta opravdu vypukne; nejen na obloze, ale i v mezilidských kontaktech. Do jejího epicentra budou vtaženi i hosté z Prahy, spisovatel Josef, jenž si sem přijel oddychnout a zavzpomínat, a jeho druhá manželka Olga.
Rodina Josefových venkovských příbuzných Strunových však právě prochází krizí a dlouho střádané napětí vytryskne v nejméně vhodné chvíli. Staří Strunovi se před hosty zhádají do krve, stranou nezůstanou ani oba synové bojující o přízeň trpěné podnájemnice Toničky. Ušetřen prozření nakonec nebude ani spisovatel Josef, když pochopí, že jeho soužití s mnohem mladší Olgou byl fatální omyl.
Přežívá-li v povědomí Hrubín jako něžný lyrik a autor dětských veršů, Křišťálová noc tuto ustálenou představu nabourává. Hra se nese v syrovém tónu, vyznívá neutěšeně. Páclovi se zjevně zalíbilo v konfliktních situacích, které vrcholí divokou hádkou Strunových. Režie hrany textu nijak neobrušuje, naopak je vysouvá do popředí a akcentuje tragikomické disharmonie manželských, mileneckých i rodičovských vztahů, partnerské odcizení. Projevuje se to i v neučesaném výtvarném pojetí, v hudební složce a v narušování původního textu vloženými dětskými verši.
Inscenace přitom nestírá dobové zakotvení. Kolorit zkolektivizované vesnice do hry nejsilněji proniká skrze postavu staršího syna Strunových, balíkovského předsedy družstva Jendy. Roztříštěný scénografický plán s dominantou mobilní kuchyně, již si herci sami dotlačí na scénu, ovšem odvádí pozornost od mluveného slova.
Ke škodě věci, protože připomenutí hrubínovské češtiny, přirozené, plné vtipných obratů a paradoxů, patří k jistotám představení. Jak citelně kontrastuje básníkův vytříbený cit pro divadelní rytmus, pro bohatý a neartistní slovník, s produkcí současných tuzemských dramatiků.
Poměrně funkčně je do představení vsazeno trio živých muzikantů zrcadlících na scéně melodičnost jazyka, naopak sborové recitování Hrubínovy nejznámější básničky o ztraceném kuřátku s logicky vypíchnutým motivem hledání je do textu naroubováno poněkud lopotně.
Herecky má Křišťálová noc silnější i slabší místa. Hrubínovi rozhodně nesvědčí zjednodušování figur, či dokonce karikování. Filip Čapka dává kolchozníku Jendovi jen vnějškovou neohrabanost a těžkopádnost, a to i v intimních scénách pokusu o sblížení s Toničkou. Emma Černá (nezapomenutelná Adelheid ze stejnojmenného filmu Františka Vláčila) v roli stárnoucí panovačné venkovanky Strunové zase jednostranně preferuje tvrdost a neústupnost; zapomíná na jemnější valéry, které by postavě dodaly živost.
O to zajímavěji vychází manžel Strunové Alois: s pochopením pro traumatický přechod mezi důchodce i s uvěřitelnou porcí životní únavy ho představuje Stanislav Šárský. Obdivuhodně autenticky působí opovrhovaná, ale morálně silná Tonička Zuzany Onufrákové i mladší ze synů Strunových Mirek, jemuž dal hostující Miroslav König do základů exhibující živočišnost i citovou nezralost. Miroslav Hruška se s klíčovou postavou unaveného spisovatele Josefa pere statečně, je pro ni však typově příliš robustní.
Křišťálová noc v Páclově režii určitě není dokonalá, přesto převažuje sympatické zaujetí autorem i hluboce prožitým tématem mezilidských vztahů. Je to dnes koneckonců ojedinělá připomínka velkého spisovatele; už proto by neměla být přehlédnuta.
František Hrubín: Křišťálová noc. Režie: Štěpán Pácl. Scéna a kostýmy: Tereza Beranová, Patricia Talacko. Hudba: Jakub Kudláč. Premiéra 21. 5. 2011 ve Švandově divadle. Hodnocení: 60 %.
