Recenze - Haruki Murakami je v kurzu. Funguje jako zavedená značka a bezpečně odpočívá ve škatulce módního autora, se kterým se dá kontemplovat na chatě i balit holku. Zdá se, že jeho pozice v českém knižním brouzdališti je neotřesitelná; nakladatel si jej může dovolit vydat dvakrát ročně, přičemž ani jeden z překladů nemusí být nutně tím, na co jsou čtenáři zvyklí.
Vydávání Murakamiho u nás vůbec ukázkově opisuje křivku, kdy se z neznámého autora stane autor prověřený a v konečném důsledku - přinejmenším marketingově - provařený.
Norské dřevo (z roku 1987) se stalo jasnou jedničkou vzhledem k úspěchu v zahraničí, následovala psychologická romance Na jih od hranic, na západ od slunce (1992), která akcentovala „závažné" téma a připomínala předchozí román. I Kafka na pobřeží (2002) - ač ironická fantasy s prvky iniciačního románu, v němž Norské dřevo potkává Alenku v říši divů - představoval v českém kontextu sázku na jistotu.
Konkrétní události
Když měl tohle Murakami za sebou, mohl přijít na řadu stylový experiment: delirická črta Afterdark (2004) zachycuje události jediné noci v přetechnizovaném velkoměstě, které se zároveň stává tranzitním bodem do jiných dimenzí.
Vrcholem tohoto „vývoje" jsou pak experimenty žánrové. Konec světa & Hard-boiled Wonderland (1985) lze označit za román postchandlerovský a pre-kyberpunkový. Sputnik, má láska (1999) zase nestojí na budování dějového oblouku, ale plyne spíš jako tarantinovský sled epizod propojující pohádku, thriller i gotický román.
Po šesti románech Odeon letos učinil hned dva kroky stranou. V krátkém časovém rozmezí vyrukoval s knihou Murakamiho osobních postřehů O čem mluvím, když mluvím o běhání a nyní s povídkovou sbírkou Po otřesech (2000).
Obsažené texty vybočují z ostatní Murakamiho tvorby už tím, že se jejich vznik váže na konkrétní události roku 1995: zemětřesení, které postihlo Kóbe, a sarinové útoky sekty Óm Šinrikjó v tokijském metru. Obě události zde nicméně tvoří spíš kulisu; teprve se k nim schyluje nebo je tušíme kdesi v pozadí. Murakamiho postavy mají v danou chvíli úplně jiné problémy a o katastrofy se jen otírají (například prostřednictvím televizních zpráv či příbuzných a známých).
Osamělí hrdinové řeší svůj jasně definovaný konflikt, aniž tuší, co k tomuto „tektonickému" zlomu vedlo. A my spolu s nimi nahlížíme situaci bezprostředně „po otřesech" - kdy musí čelit náhlému odchodu partnera (Ufo v Kuširu), nepřekonatelnému strachu z budoucnosti (Krajina s žehličkou) i přízrakům minulosti (Tanec pro všechna dítka Boží).
Všechny přitom spojuje skutečnost, že se nacházejí na začátku cesty. Putuje se tu za prací, za odpočinkem i do vlastního nitra. Kam přesně však dojdou, zůstává otevřené. Murakami vypráví jednoduchým jazykem krátké příběhy, které rozsahem a soustředěností působí minimalisticky až průzračně, dohromady ale odrážejí celé barevné spektrum. Střídají se zde prostředí, situace i hrdinové nejrůznějšího věku i sociálního postavení.
Patos i uměřenost
Povídky fungují jako fragmenty plné zámlk a pauz - vždy jde o intenzivní setkání s hrdiny, jejichž přepjatá dikce na hranici patosu kontrastuje s kompoziční čistotou a stylovou uměřeností Murakamiho textů. Stejně jako v jeho ostatních knihách se tu neustále pohybujeme mezi efektně předkládanými banalitami a odhalováním zásadních pravd; mezi vypjatými emocemi a snahou systematizovat svět, dostat věci pod kontrolu.
Všechny povídky můžeme číst jako pojednání o spletitých vnitřních světech jedinců, ale stejně tak je lze vnímat jako komentář k tragédii celospolečenského dopadu, kterou Japonsko prodělalo. Bortí se iluze postav o sobě samých i jejich představy o zdravé a stabilní společnosti. Stejně jako neznáme přesný dopad zemětřesení na hrdiny, ztrácí přitom katastrofa na konkrétnosti a stává se spíš hrozbou symbolickou a tušenou, přesto neustále přítomnou vůči všemu stabilnímu a trvalému.
Soubor Po otřesech je spojován právě se zlomem v Murakamiho tvorbě, kdy se podle kritiky z autora odtažitého stává autor angažovaný. Tím je nám ovšem trochu podsouvána představa, že se spisovatel k soudobému Japonsku do té doby nevyjádřil. Opak je pravdou: už v Norském dřevu reflektuje studentské bouře 60. let, často se zabývá prostorem moderního velkoměsta a pojmy vykořeněnost, odcizenost či individualismus.
Na českého čtenáře může mít konstatování o angažovanosti autora dvojí účinek. Na jedné straně vyvrací „český anotační mýtus", který s oblibou Murakamiho označuje za autora „nejaponského" nebo „západního". Jestli si někdo tuto zemi představuje jako prostor šintoistických svatyní a cupitajících gejš, má vážný problém. „Nejaponskost" těžko spočívá jen v potlačení klišé, která si o Japonsku vytvořil západní svět, nebo v odkazování na jazz a francouzské režiséry.
Na druhé straně ale ona angažovanost předem ovlivňuje celkové vyznění povídek a nepodněcuje čtenáře k pátrání po významech, na něž jsme byli zvyklí. Přitom se zde uplatňují podobné postupy jako v ostatních autorových textech: na první pohled působí samozřejmě až banálně, zároveň je každý motiv či dějová odbočka natolik mnohoznačný a znejisťující, že vybízejí k novým a novým interpretacím.
Jestliže o povídkách lze říct, že Murakami zanechává své hrdiny na počátku cesty, jako celek pak může soubor Po otřesech zbytečně vzbuzovat dojem, že čtenáři obdrželi mapu i s vyznačeným cílem.
Haruki Murakami: Po otřesech. Přeložil Tomáš Jurkovič, 160 stran. Doporučená cena 249 Kč. Vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2010.
