Noví členové tamního hereckého souboru Jiří Jelínek a Jiří Kniha i v novém působišti rozvíjejí koncept autorského divadla, který uplatňovali ve svém hradeckém amatérském souboru DNO. O přímé návaznosti na předchozí tvorbu vypovídá nejen charakter celého představení, ale právě i přizvaní členové bývalého souboru.
Neodolá žádná
Na začátku jsou tři slečny. V domečku pro panenky během vášnivé diskuse, která z nich půjde zhasnout, řeší jaký by měl být princ, který si pro ně přijde. Tak samozřejmě krásný, zajímavý, bohatý (ovšem skromný), vtipný, citlivý - a především musí být Patrik.
Pravda, je trochu těžké poznat, zda adept na prince všem podmínkám vyhovuje a čas s ním strávený nestane se otravným. Rychlou pomocí je vypátrat jeho sluneční znamení, což je ovšem radno udělat nenápadně, aby se nezaleknul - třeba zavolat jeho matce.
Je jasné, že je-li Panna, je už předem ztracen, ale při bližším ohledání si uvědomíme, že skutečné komplikace mohou nastat v případě, když jste Koza, zamilujete se do Vepře, který má ovšem Opici, a vy máte navíc za manžela Buvola.
Všechno je ovšem marné, když přijde On - trochu básník, velice chytrý, co plodí verše jak ryby jikry. Neodolá žádná. Ani filmová star, ani realitní makléřka, natož stydlivá prodavačka mandarinek.
Když pohlaví mluví o pohlaví
Na půdorysu loutkového divadla - hraje se s klasickými plastikovými panenkami, místy natolik omšelými, až se zdá, že patřily do dětské výbavičky zdejších hereček - Jiří Jelínek s nadhledem rozvíjí téma pudy hnaného Dona Juana.
Nejedná se o žádnou sondu do nitra rozporuplné osobnosti, ale - jak napovídá podtitul hry - prostě o příběh muže, který sváděl ženy, a příběh žen, které byly přitom. Na scéně se tak zpřítomňuje každodenní banalita rozhovorů vedených jednotlivými pohlavími o pohlaví druhém, či pohlavími oběma převážně o pohlaví.
Inscenace s rychlým spádem střídá krátké scénky, kterak si svůdný J. udělal další čárku na své pažbě (čili vměstnal další panenku již do tak přetékajícího cestovního kufru), s místy srdceryvnými songy muzikálního souboru.
Vyrazit někam dál
Jednotlivé obrazy se zakládají tu na promyšlenější situaci, jindy třeba zas jen na slovní hříčce ("Pane, já přece nekoušu." - "Tak to se asi živíte kašovitou stravou."). Někdy přichází přesná pointa, někdy méně zdařilá, jindy žádná. V takových případech si inscenátoři úmyslně pohrávají s poetikou trapna - zde se daří obzvláště konferenciérovi Jiřímu Jelínkovi v mírně křečovitém úsměvu, překotnosti sdělovaného a lehce vtíravé servilnosti.
Celá inscenace je živelná, přetéká nápady, nedělá si starosti, zda všechny ty nápady obstojí, nesvazuje se pevnými divadelními zákony. Prostě si zkouší a hraje.
Jako závan vážnější donjuanovské tematiky, jakéhosi mementa mori, se ozývá mechanický hlas torza panenky z klenby ponurého sklepení divadla: "Neodcházej, neodcházej." Ale mistrný lamač ženských srdcí si nedělá těžkou hlavu ani v tomto případě, a tak nakonec torzo i se svou kosou skončí jako už mnohé před ním v přetékajícím kufru.
Nezbývá než zavazadlo vyměnit za větší a vyrazit se seznamovat do večerního Brna, případně na rautmovie v předsálí.
Divadlo Husa na provázku - Jiří Jelínek a kol: Svůdné J. Režie kol. a Jiří Jelínek, hudba Jana a Bára Kratochvílovy, scénografie Erika Čičmanová, dramaturgie Kateřina Fojtíková, kostýmy Erika Čičmanová, Marcela Ulrichová, Marie Mukařovská. Premiéra 18. 3. 2006.
