Rozhovor - Od posledního říjnového týdne roku 2007 do 24. června 2008 visel Fendrychův pravidelný blog na stránkách Tyden.cz. Nyní vychází příběh Ládi Lezce a Věry Vědkyně v knižní podobě v nakladatelství Argo - pod titulem Slib, že mě zabiješ, s označením blogoromán a společně s vybranými komentáři čtenářů někdejšího blogu.
Je blogoromán Váš pojem? Znal jste nějaký, nebo to je "světová premiéra" a Vaše licence?
To slovo jsem si vymyslel, přirozeně mi vytanulo na mysli. Psát román, beletrii, na blog a dělat to pravidelně mi splynulo v blogoromán. Ale netuším, jestli v tom držím pofidérní prvenství. Dost bych se divil, kdyby už někde někdo, třeba i u nás, na blog něco podobného nevěšel. Možná jistá výjimečnost je v oné "novinářské" pravidelnosti - osm měsíců musíte každý týden napsat svůj kus.
Bylo od začátku jasné, že blog dostane ve finále knižní podobu?
Naprosto ne. Začal jsem psát na blog příběh, jehož předlohou byl můj známý, později přítel. Změnil jsem jména, poněkud i prostředí. Nevěděl jsem, jak se story bude vyvíjet, ale asi tak v polovině jsem pochopil, že to na knížku vydá. Tušil jsem, že to bude pokračovat - netušil jsem ovšem, jak krutý bude mít ten příběh konec.
Do jaké míry stimulovaly reakce čtenářů blogu i vývoj příběhu a charakter postav?
Čtenáři, přesně řečeno jejich poznámky, spíš slouží k tomu, že si ověřujete, jestli je dobrý směr, kterým jste se vydala. Postavy a jejich osud ovlivnit nemohou, zvlášť když ty postavy přicházejí z reality. Jisté je, že poznáte, co nejraději čtou, takže můžete některé motivy potlačovat, ale já to nedělám. Nemohu se nechat "řídit" debatéry pod blogem. Není to jejich příběh.
Kolik lidí se v hlavních postavách Věry a Ládi poznalo?
Jak vyplývá z logiky věci, hlavní postavy se poznaly, neboť o ně šlo. Láďa třeba několikrát žádal, ať dám do blogu ještě to či ono, co udělal. Nebo mi naopak vyčítal, že jsem zmínil něco, co jsem podle něj zveřejnit nemusel.
Zahrnul jste mezi postavy blogorománu i sám sebe. Proč jste neponechal anonymního vypravěče? Pro zvýšení pocitu autenticity?
To vlastně nedokážu říct. Autenticitu to zvyšuje, ale to jsem až tak nepotřeboval. Příběh se začal rozvíjet, já zpočátku nevěděl, jak daleko půjde, proto jsem vypravěčem zůstal. Z jakési hloupé poctivosti nebo snad i lenosti.
Měl jste díky přítomnosti v příběhu děj víc "pod kontrolou"?
Děj nemáte pod kontrolou, když je předlohou realita. Ale nekontrolujete ho tak úplně ani tehdy, když píšete fikci. Postavy mají tendenci žít si po svém.
Připojené reakce asi nejsou všechny. Ty, které zveřejníte, jste vybíral sám?
Něco bylo redakčně vyhozeno - moc sprosté výkřiky. Jinak jsem debatu vybíral sám podle jednoduchého klíče: aby se zbytečně neopakovaly stejné věci.
Je možné v podobném duchu pokračovat? Napsat další blogoromán?
Píšu na blogu další příběh. Je to možné takhle tvořit, ale zároveň je to velmi závazné a vyčerpávající. Ta pravidelnost; to, že musíte každý týden pokračovat - u Ládi a Věry jsem neměl jistotu, že se něco stane, což bylo značně sužující, někdy deprimující - to je ovšem těžké.
Platí tvrzení, že co bloger, to grafoman?
Určitě.
Neznamenalo by to pak trochu zradu na vlastním díle?
To byl vtip.
To jsem předpokládala. Ale vážně: může blog v Česku získat prestiž literárního žánru?
Jistě, a nejen v Česku. Zvlášť ve spojení s tištěnou knihou. Potíž blogu je jasná: může ho mít kdokoli. Kdežto knihu vydavatel komukoli nevydá. Takže na blogu se může objevit geniální autor, který předběhl dobu a nechtějí ho tisknout. Jinak blog není literární žánr, teprve blogoromán, blogopovídka, blogobáseň, k níž se mohou ostatní připojovat, doplňovat ji, rozvíjet. To může mít sílu do budoucna. Jakás anonymní společná tvorba. Ale to je sci-fi.
| Slib, že mě zabiješ |
Martin Fendrych do svého blogorománu zakomponoval napětí reality, která zní až absurdně a vyfantazírovaně. A styl "románu na pokračování" je tu doveden ke svým nejlákavějším možnostem. Triádu doplňuje alter ego autora: vypravěč, rozhodčí i komentátor, celý děj ovládá několikerým způsobem.Především otevírá téma všestranné svobody jedince a z ní plynoucí totální osamělosti - což činí tak otevřeně, že přestává být důležité, jestli příběh vyplodila jen autorova fantazie nebo je do puntíku "ze života". Podstatné je, že může být tím i tím a vždy zafunguje: osloví známostí nebo aspoň přibližností, strefí se mezi konzervatismus a extravaganci, do obecného pocitu neukotvitelnosti. Což zároveň vyvolává otázky: Držíme v ruce vlastně "záznam románu" a jiné, "on-line" umělecko-mediální formy? |
