Zatímco barokní Colloredo-Mansfeldský palác v centru Prahy čeká na rekonstrukci, jeho zašlá krása vytváří skvělé prostředí pro umělecké intervence. Nejnověji ho využila malířka Markéta Hlinovská, jejímž dlouhodobým tématem jsou zvířata v civilizaci. V paláci připravila výstavu nazvanou Srst ve městě.

Jen co se návštěvník vyškrábe do třetího patra budovy, potká se s medvědem. Stojí na zadních a hrozivě vystupuje ze stínu poslední zatáčky kamenného schodiště. Zvířata jsou divoká, nezůstávají spořádaně na obrazech. Přeskakují na zdi, portály, mezi okna. Někde se otřela a na srsti jim ulpělo trochu zlata, jinde po nich zůstal otisk tlapek nebo trus.

Ptáci si udělali hnízdo z plastového kelímku od piva, srna uklouzla po hladké podlaze. "Představuji si, že tam ta zvířata vlítla, něco ztropila a v různých koutech se usadila," shrnuje svou výstavu autorka.

Název výstavy si vypůjčila z knihy svého kamaráda Michala Děda. "Vůbec nejde o obsah, ale ‚Srst ve městě‘, to přeci vystihuje i zvíře v architektuře. To mi přišlo nejpříhodnější a tak jsem se dovolila, abych to mohla použít," říká Hlinovská.

První sál je "osázený" březovým hájem. Od stropu visí papírové roličky - sprejované kresby v kombinaci s tuší. Jsou na nich králíci, opice, medvědi a například tučňáci v černobílých krajinách. Do některých roliček lze nahlédnout otvorem - uvnitř jedné je jednorožec, ve druhé vosa. Na tu se návštěvník dívá přes broušené žluté sklíčko, které obraz rozkládá do desítek odrazů. Kopíruje tak hmyzí vidění. Na "les" shlížejí plameňáci stojící mezi okny na předlouhých nohách připomínající sloupy.

V dalších sálech i malých komůrkách se site-specific - to znamená vytvořené přímo na míru prostoru - práce stříkané na zdi prolínají se staršími cykly, jako je série zvířecích portrétů Plyš nebo soubor sprejů a grafik Hnízda a pasti.

Kombinace realisticky ztvárněných zvířat a skrumáže stínů i siluet, za nimiž si lze domyslet městskou periferii nebo třeba divadlo, působí existenciálně, někdy dramaticky. Kresba, na niž medvěd stojí na zadních a zírá mezi podivné černé kvádry či postavy, má název Chci mluvit s vaším náčelníkem.

V poslední místnosti se do obrazů dostávají i barokní prvky. Buvol stojí pod pozlaceným lustrem, jelen dokonce do jednoho narazil parohy a panda se zasekla do zlatého ornamentu.

Markéta Hlinovská si ráda vybírá zvířata, která připomínají lidskou postavu. "Taková, která si mohou stoupnout na zadní. Nezobrazuji lidi, protože když vidíte postavu v obraze, tak vám okamžitě někoho připomene a přidá jiný kontext. Toho jsem se chtěla vyvarovat. Zvířata jsou anonymní. Mně se nehodí ani mimika," vysvětluje autorka, byť dodává, že občas se bez zvířat také obejde.

Na výstavě je rovněž soubor akvarelů Oh Canada, zachycující typickou kanadskou architekturu rodinných domů. Z oken ale čouhají části zvířat - parohy, křídla, chobot. "Všichni nějaké mazlíčky máme, oni se do těch obrazů stejně proderou," komentuje to malířka.

Kanadská architektura a například také medvěd přibyly do portfolia Markéty Hlinovské po loňské stáži v Kanadě. Tam se dostala na pozvání umělkyně Veroniky Holcové, která je manželkou českého velvyslance v Ottawě. Přímo na velvyslanectví Holcová založila Galerii 17/18, kam zve české a kanadské umělce. Každá výstava je dialogem dvou umělců z obou zemí. "Já vystavovala spolu s fotografkou Jessicou Auerovou, jejíž krajiny z Islandu byly jako podklady mých prací," líčí česká malířka nečekanou blízkost s kanadskou autorkou.

Markéta Hlinovská, narozená roku 1978, studovala knižní grafiku a ilustraci, kterou se také živí. Když měla během následného studia na pražské Akademii výtvarného umění odjet na několikaměsíční stáž do francouzského Dijonu, svérázně vyřešila obavy ze stesku po domově: v poměru 1:1 na netkanou textilii překreslila kuchyňskou linku ze svého pražského bytu. Černobílý nákres pak přitloukla na zeď na kolejích, kde bydlela. "Pak přijel brácha, dělali jsme bramboráky a koláče s mákem pro přátele, které jsem tam poznala. Byla to taková česká kuchyň," vzpomíná na jednu ze svých prvních site-specific akcí.

Zvíře poprvé použila při své diplomové práci. Tou byla instalace nazvaná Kočkolit, složená z obrazů, sprejů a kreseb na zdi. Zachycovala "krajinu" jednoho bytu, poznamenanou přítomností kočky. Malířku zaujalo chování zvířete, které nikdy nepoznalo svět venku, a tak je byt jeho přírodou. Od té doby Hlinovskou téma zvířete v civilizaci stále provází.

"Nemyslím to moralisticky a ekologicky, sama mám kocoura a hodně mě to inspiruje. Všímám si toho, jak zvířata začínají používat lidské výdobytky pro sebe. Chodím běhat na Vítkov a vidím krmítka z plastových lahví. Nebo hnízda z plastového odpadu," konstatuje umělkyně, podle níž se civilizace pro zvířata někdy stává pastí. "Ale někdy nad námi vyzrajou. Zdá se mi to přirozené. Člověk se vyvíjí a zvířata potom s ním - co mají dělat."