Macke (1975) je předloňský absolvent AVU. V roce 1998 tam začal v ateliéru vizuální komunikace Jiřího Davida, pak se mihl na malbě u Vladimíra Skrepla a končil v ateliéru nových médií Veroniky Bromové. I v jeho případě platí, že je do jisté míry odrazem svých učitelů.
A jako vždy to znamená, že jeho možnosti jsou limitované. Macke není ani geniální filozof, ani virtuózní malíř nebo počítačový grafik, natož pak apoštol supervybroušeného estetického poselství. Ale tohle všechno je vlastně jedno: těžiště jeho umění je totiž jinde a výsledek stojí za pozornost.
Umění glosovat
Mohlo by se zdát, že se Macke pohybuje jen po povrchu věcí; jenže k tomu má - tak jako u nás málokdo - schopnost vytáhnout ze společenské atmosféry to aktuální, a pak to jednoduše, ale často trefně glosovat. Ne vždy je dojem dokonalý, nicméně na naše poměry se mu to daří celkem často.
Dokázal to už několikrát. Třeba, když ještě ve škole vytvořil své ikony č. 39 a 68. Nejenže nevídaně přímočaře spojil specifický typ sakrálního obrazu a uctívání novodobých hvězd, ale zároveň povedeně okomentoval záchvat české hokejové euforie po olympiádě v Naganu, potažmo i nepřehlédnutelný národní fenomén. Lepšího vizuálu se mimochodem tato sféra do dneška nedočkala.
Nová výstava "Teror isn´t kosher" je "rychlovka" z období kolem Vánoc, přesto navazuje na to nejlepší z Mackeových dosavadních prací.
#reklama
