Hranici o to lepší, že je v podstatě "neviditelná" a podobně jako v televizi vymezuje dva světy. Přesně to je princip, který využila Lenka Klodová pro výstavu Libát v Galerii Dooka, výlohách Knihovny Psychologického ústavu na Starém Městě.
Umělkyně je známá hlavně jako ta, co dělá umění, které si zahrává s pornem. Ale i když byl její doktorandskou prací na VŠUP pornočasopis pro ženy, tak úplně jednoduché to není.
Klodová (1969) je autorkou, která především dělá věci jinak. Jedním z hlavních znaků jejího umění je, že konfrontuje svět představ a myšlenkových stereotypů se skutečností, většinou změnou kontextu.
Tak se třeba v převleku za mořskou pannu - ideál námořníků - čtrnáct dní plazila za běžnými lidskými úkony a povinnostmi; tak také vystříhané "rozcapené" dívky z pornočasopisů oblékala štětcem do slušivých šatiček, stavěla jim postýlky a šila peřinky.
Je vystudovaná sochařka a věci, které bezprostředně komunikují s lidmi a prostředím, jsou jí vlastní. To ukázala i teď, kdy se zaměřila na svět reklamy. Do výloh nainstalovala velké plakáty dívčích tváří z reklam na kosmetické přípravky, které prostorově namuchlala tak, že se olbřímími rty dotýkají skla.
Jejich umělou smyslnost celkem vtipně "setřela" deformačním efektem, který vzniká, když přitiskneme tvář na skleněnou tabuli. Na druhou stranu tím vynikla jejich reálná fyzičnost a bezprostřední blízkost, která přímo vybízí k reakci.
Tomu napomáhá i fakt, že už tak úzká ulice se zde ještě víc zužuje a lidi do výlohy tlačí. Jednoduchý nápad je dostatečně vizuálně výrazný, aby připoutal pozornost. Krom toho to není jen špílec, který zabrnká na hravou strunu; přemýšlet se o něm dá dosytosti.
Polibek sám o sobě patří mezi základní lidské komunikační prostředky, může být formální, může být výrazem emotivní intenzity. Je to způsob výměny citových, společenských i chemických informací. A co všechno teprv představuje nabízený polibek.
Navíc jsou tady dva zmíněné světy: ideálně reklamní ve výloze a ten reklamou ovlivněný před ní. A co teprve když se zamyslíme nad vztahem tváří před a za sklem. Jsou ty dívky skutečné? Chtějí polibkem tak jako zakletá princezna vrátit zpátky, mít děti, starosti s nájmem a žít ne/šťastně a ne/spokojeně až do smrti? Nebo je to jen zboží s lidskou tváří?
Těžko říct, ale faktem je, že když vezmete cihlu a tu neviditelnou, a přesto hmatatelnou hranici porušíte, zbude hromádka střepů a zmuchlaný a potrhaný kus papíru. Nicméně i takový čin je jistým zosobněním intimity - a o tu tady možná jde nejvíc.
Co se tedy skrývá za Libátem? Možná země žen, do které se vrhají, když jdou ke kadeřnici nebo kosmetičce. Prostřednictvím jazykové hříčky a ústy povaleče Macka z kultovní knížky Na Plechárně nám může napovědět John Steinbeck. Je to něco jako chcelibát... chceš, ale nemůžeš. Jasně, nemusí jít jen o líbání, to víme všichni...
Další povedená věc Lenky Klodové. A což teprve když si člověk uvědomí, že ono sklo v protisvětle působí jako propustné zrcadlo, které obrazy zdvojuje, významy násobí a ze dvou světů dělá dvojsvětí.
Lenka Klodová: Libát. Galerie Dooka, výlohy Knihovny Psychologického ústavu (Husova 4, Praha 1). Výstava se koná do 15. 6. 2006.
