Recenze - Díky kmenovému režiséru Činoherního klubu Ladislavu Smočkovi se vrátila do českého divadla takřka po čtyřech dekádách hra Milana Kundery Ptákovina. Třebaže jsou tvůrci nového nastudování přesvědčeni o stále živé symbolice hry, jejich inscenační provedení dýchá jen zpola.
Sám autor považoval hru spíš za črtu než za dokončené dílo. Na sklonku 60. let však slavila velké úspěchy; sofistikované podobenství o mechanismech moci a vzorcích sexuálního chování nepochybně muselo fascinovat. Odtabuizovaná a polistopadová společnost ji ale sotva může přijmout bez výhrad.
| Čtěte také: Kundera se do Česka vrací s magickým kosočtvercem Kundera nepřijel, za státní cenu poděkoval z pásku |
Kundera svolil k inscenaci až po vytrvalém naléhání s podmínkou, že se jí ujme právě Smoček. Sám také hru drobně upravil - žel jen drobně, což je klíčovým faktorem, proč duchaplný text pozbyl naléhavosti.
Groteskní figury jsou úzce vyprofilované, vyjma ředitele školy a předsedy místního výboru, téměř odosobněné typy: prorežimně fanatický tělocvikář, submisivní učitelka Prušáková, neškodný starý kantor. V časem ani dobou neohraničené zápletce o hledání pravého viníka je „moderní" postavou snad jen ředitel školy v podání Ondřeje Vetchého.
Inscenační duch hry se však jinak křečovitě drží „původního" obsahu, přičemž rekvizity jako notebook trčí z letité metaforiky příliš uměle. Spojení s přítomností působí mezi rákoskami, soudružským bodrým tykáním a agitkovitými proklamacemi jako oslí můstek.
Dramaturgie důsledně nerozdělila Kunderu zastaralého od Kundery nadčasového; ani autor sám se nemusel uchýlit jen k tak malým úpravám. První dějství - jednoduchá zápletka, její tragické rozuzlení a ponechání prostoru k divákově úsudku nad dalšími konsekvencemi - je totiž uzavřeným, ale alegoricky neživým divadelním celkem.
Ve druhém dějství se nicméně hra rozrůstá do tkáně filozofických úvah a psychologických dilemat hlavních aktérů. A podobenství o mechanismech totalitní moci se transformuje do moci sexuální predestinace, která je rafinovaným strůjcem i ničitelem mezilidských vztahů a která si drží nadčasovou platnost v jakékoli době.
Sexem se v Kunderově hře mstí, podlézá, ovládá, vyhrožuje; a co je z hlediska dnešního virtuálního světa nejožehavější - vytrhuje z všude číhající nudy. Otroci lásky či sexu jsou manipulováni mocí, která už nemá metaforický ani politický základ, ale je obludně a tyransky skutečná jako lidé, kteří se jí řídí.
Jenž tyto dvě roviny spolu příliš nekonvenují - politický podtext vyšuměl a postupně otevírané brány sexuální kratochvilné krvežíznivosti vedou jednotlivé postavy do jiného dramatu. Črta tu zůstává črtou, třebaže se ji Kundera, potažmo Smoček snažili uzavřít, seč mohli.
Nepochybně není běžné, aby divák měl tolikrát v průběhu inscenace dojem, že kruh se uzavřel - a že o možnostech jeho dalšího několikerého rozetnutí a opětovného uzavírání lze přemýšlet už bez asistence herců v divadelním prostoru.
Dramaturgicky nezbroušená struktura je největší brzdou představení. Bezpochyby šlo předat Kunderův potenciál pro současné publikum ještě výstižněji i kompaktněji - a zachovat tím naléhavost textu.
Činoherní klub Praha - Milan Kundera: Ptákovina. Režie: Ladislav Smoček. Scéna Luboš Hrůza, kostýmy Simona Rybáková. Hrají Jaromír Dulava, Ondřej Vetchý, Lucie Žáčková Marika Procházková Lenka Skopalová a další. Premiéra 19. září 2008.
