Recenze - Brněnské nakladatelství Host se už od chvíle, kdy představilo českým čtenářům veleúspěšnou trilogii Milénium Stiega Larssona, systematičtěji věnuje současnému krimi románu.
Jejich ediční řada Detektivní román Host se zaměřuje především na skandinávské autory, mezi něž patří například autorská dvojice skrývající se pod pseudonymem Lars Kepler, autorka série o Rebece Martinssonové Asa Larssonová nebo „nový král skandinávské detektivky“ Mons Kallentoft. U čestných titulů zůstáváme i v případě autorky románu Indická nevěsta Karin Fossumové, které se ve světě dostalo propagační nálepky „norská detektivní královna“.
Básnířka a pečovatelka
Karin Fossumová se narodila v roce 1954 v norském městě Sandefjord, momentálně žije v Oslu. Do literatury vstoupila jako básnířka: v roce 1974 vydala sbírku Kanskje i morgen (Možná i zítra), za níž získala cenu Tarjei Vesaase. Negativní kritické přijetí druhé sbírky Med ansiktet i skyggen (S tváří ve stínu, 1978) ji ale na dlouho odradilo od kariéry spisovatelky. V následujících letech si přivydělávala prací v nejrůznějších institucích - nemocnicích, pečovatelských ústavech a léčebnách pro drogově závislé.
Tyto zkušenosti pak zúročila, když se v 90. letech vrátila k psaní, tentokrát jako autorka krimi románů. Na tomto poli debutovala v roce 1995 Eviným okem (Evas øye), první knihou z momentálně desetidílné série spojené postavou introvertního ovdovělého vyšetřovatele Konrada Sejera.
Za druhou knihu Se deg ikke tilbake! (Neohlížej se!, 1996) získala Skleněný klíč (cena za skandinávský detektivní román roku) a cenu Rivertonova klubu (nejlepší norský detektivní příběh, ať jde o román, povídku, scénář nebo divadelní hru). Indická nevěsta (Elskede Poona, 2000), páté pokračování knižní série, je její první a prozatím jedinou knihou vydanou v češtině. Americké vydání Indické nevěsty získalo L.A. Times Book Award v kategorii Mystery/Thriller.
Indická nevěsta nás navzdory názvu přivádí do obyčejné, zhruba dvoutisícové norské vesničky Elvestad, v níž se nachází obchod se smíšeným zbožím, benzínová pumpa, jeden taxikář a pro novinky si místní chodí do jediné hospody široko daleko. Čerstvý padesátník Gunder Jomann je zdánlivě jedním z obyčejných elvestadských obyvatel.
Má hezky zařízený dům, spolehlivé auto, pracuje jako poměrně úspěšný prodejce zemědělských strojů. Je jen možná trochu uzavřenější, než je obvyklé, v podstatě jediný skutečně blízký člověk je pro něj mladší sestra Marie. Veskrze nezajímavý muž se ale jednoho dne rozhodne odjet do Indie a najít si tam manželku. A to kvůli fotografii indické dívky z knihy Lidé celého světa, kterou mu dala Marie k narozeninám: „Ne proto, že by si přál poddajnou a obětavou ženu, ale proto, že si přál ženu, kterou by mohl nosit na rukou. Norské ženy nechtěly být nošeny."
Komu štěstí přeje
Gunder se pečlivě připravuje, oprašuje nijak zvlášť dobrou angličtinu, pročítá průvodce, zjišťuje podrobnosti o městě Mumbaí, kupuje pro budoucí ženu typicky norský dárek – sponu k národnímu kroji, aby ho mohla nosit ke svému sárí. Nám čtenářům je tenhle „mohutný, pomalý a rozpačitý muž“ čím dál tím sympatičtější a začínáme mu fandit v tom bláznivém podniku. Protože připraveným a dobrým lidem přeje štěstí, nevyjde přání naprázdno.
Gunder hned první den potkává v restauraci poblíž hotelu servírku Púnu Bai, se kterou se i přes jistou nesmělost stihne během 14denního pobytu nejen seznámit a sblížit, ale i oženit. Co víc, Púna není zlatokopka, ale solidní žena, která v naivním muži našla zalíbení. Gunder odjíždí zpátky, aby připravil jak dům, tak vesnici na příjezd exotické Púny, která jen musí uzavřít život v Indii; a pak ho učiní nejšťastnějším mužem světa.
Indická nevěsta ale není červená knihovna, a tak je jasné, že idylka nevydrží. Dvacátý srpen, kdy má Gunder vyzvednout Púnu na letišti, se nestane počátkem štěstí, ale spíše prvním dnem v kariéře nového biblického Joba, na něhož se až nerealisticky sesypou rány boží.
Těsně před odjezdem na letiště mu zavolají z nemocnice, že tam jeho sestra Marie leží po autonehodě v komatu. Taxikář Kalle Moe, kterého Gunder pošle na letiště, Púnu nenajde. A do třetice: druhý den ráno je na louce u Elvestadu nedaleko Gunderova domu nalezeno tělo exoticky oblečené ženy, která má k nepoznání rozmlácenou tvář. Čtenáři je jasné, kdo je ona zavražděná neznámá, i když tomu stejně jako Gunder do poslední chvíle odmítá věřit. Takové věci se přece nedějí.
Díky úvodu soustředěnému na postavu Gundera se Karin Fossumové daří vyvolat dojem, jenž pro většinu detektivních románů není obvyklý. Dojem, že vražda je něco nenormálního, nepochopitelného, zrůdného. Na rozdíl od detektivek vyprávěných a nahlížených z pozice detektiva nebo detektivního týmu, kterých je drtivá většina a které (většinou) mimoděk pracují s vraždou jako s něčím běžným; jakkoli třeba v konkrétním případě brutálním.
Ani s příchodem vyšetřovatelů na scénu se však autorka neobrátí k profesionálně věcnému přístupu k vraždě. Největší pozornost je nadále věnována Gunderovi a jeho vypořádávání se s životní tragédií. Důležitou roli hraje i výborně zachycená kolektivní psychologie vesnice. Svědkové mají daleko těžší situaci, než bývá zvykem. Tíží je vědomí, že výpovědí mohou uškodit někomu, koho znají celý život. Navíc se v důsledku hrůzného činu změnil útulný Elvestad na místo, kde žije člověk schopný bestiální vraždy.
Vražda není záminka
Dvojice vyšetřovatelů, tichý vdovec Konrad Sejer a jeho mladý kolega Jakob Skarre, postupně odhaluje nepříjemná tajemství navenek spořádané vesnice. Do děje postupně vstupují nové a nové postavy, které dokáže autorka i na takto malé ploše výstižně charakterizovat. Pomineme-li inspektora Sejera, asi nejvýraznější je „korunní svědkyně“ Linda Carlingová, šestnáctiletá dívka, která se kvůli svědectví dostává do klatby. A svou posedlostí případem (i fešným inspektorem Skarrem) nakonec způsobí, že ji nebere vážně ani policie.
Debaty hospodských štamgastů objevující se v průběhu celé knihy nám pomáhají zrekapitulovat důležitá fakta a lépe se orientovat v komplikujícím se příběhu. Fossumová přitom víc a víc „utahuje šrouby“; atmosféra románu je čím dál víc tísnivější a čtenář získává pocit, že si nemůže být už ničím jistý.
Že Indická nevěsta není úplně klasická detektivka, ale leží spíš na pomezí krimi a psychologického románu, dokazuje i závěr knihy. Údajný vrah se sice přizná, ale čtenář je díky nejrůznějším indiciím téměř stoprocentně přesvědčen, že pravý zločinec zůstává na svobodě. Fossumová nás rafinovaně mučila tím, že nechávala trpět postavy, se kterými nás nejdřív přiměla sympatizovat. Na konci nám však upřela určité zadostiučinění, které od detektivního románu očekáváme.
Jediný happy end, který se na poslední stránce odehraje, vlastně pouze prohlubuje tragičnost Púniny vraždy. Autorčiny pohnutky bychom při troše špatné vůle mohli interpretovat jako snahu o v jádru dost odporné poselství – nesnažte se příliš vybočovat, nebo přijde trest shůry. Osobně jsem však nakloněna spíš tomu, že se Fossumová úspěšně pokusila vytvořit detektivní román, který zachytí skutečnou hrůznost a tragičnost vraždy.
Vražda tu není vnímána jako záminka k procvičení šedých buněk mozkových, ale jako strašlivý zločin. Fossumová se navíc českým čtenářům představuje jako výborná vypravěčka s talentem pro psychologickou kresbu charakterů, jejíž tvorbu se vyplatí sledovat.
Karin Fossumová: Indická nevěsta. Přeložila Karolína Stehlíková. Vydal Host, Brno 2011. 264 stran, doporučená cena 229 korun.
