Esej - Je-li víra opřena o slovo, otevírají se před ní tisíceré cestičky sektářů a blouznivců, protože slovo chce být vykládáno po svém. Francouzský historik Jean Delumeau, přední světový odborník na církevní dějiny, se ve své práci Tisíc let štěstí soustředil na milenarismus, mocné myšlenkové hnutí táhnoucí se staletími a klíčící z pouhých několika vět, přesněji výkladů několika vět z Písma svatého.
Milenarismus je svým způsobem křesťanským utopismem. My si v tomto textu všimneme jeho nápadné podobnosti s utopismem totalitním - komunismem.
Nejprve pro rozlišení. Milenaristický strach je obava z letopočtů zaokrouhlených na tisíce. Tím se však autor knihy nezabývá, jen upozorňuje, že obecné povědomí o hrůze z příchodu roku 1000 je spíše mýtem, takže skutečný milenaristický strach přišel až před rokem 2000 a jak známo, vystrkoval růžky spíše v prostoru masové kultury a bulvárních médií.
Skutečný milenarismus je očekávání tisíciletého štěstí, opřené o citáty z Bible. „Něco jako" milenarismus je však mnohem staršího data. Jak uvádí Delumeau, „tužba po návratu šťastného období před vnikem dějin je tedy obecnější a hlubší. Je zakotvena v samém jádru lidské psychiky".
Chtělo by se zeptat, zda toto jádro existovalo i před oním vznikem dějin, tedy před dobou, kdy lidé začali vnímat rozdílnost jednotlivých časových období překračujících délku jednoho roku. Není nakonec, tážeme se dál, všechen utopismus panickou reakcí na objev Času?
Pár slov o ráji
Starý zákon hovoří o vidinách budoucího ráje na zemi, kde budou pospolu žít lidé a divoká zvěř po příchodu Mesiáše. Tuto obecnou víru zkonkretizoval svatý Jan v novozákonní Apokalypse. Zde anděl sestupuje z nebes a spoutá draka na tisíc let, pravověrní povstali a ujali se společně s Kristem vlády. Ostatní mrtví povstanou k životu po dovršení onoho tisíciletí a budou zpytovat svědomí před Posledním soudem.
Jen pár odstavců Apokalypsy zaselo jeden z nejmocnějších memů lidských kulturních dějin. Mnozí šiřitelé víry se s radostí chopili představy „ráje na zemi" a začali dopodrobna popisovat, jaké radosti jsou na seznamu. A ty se v řadě ohledů kryjí se seznamem očekávaných zázraků slibovaných sovětskou vědou. Apologeta Lactantius z 3. století sní o tom, že slunce bude sedmkrát teplejší než dnes (viz plány na zkrocení sluneční energie či vytvoření nových, umělých sluncí), zem bude neobyčejně plodná (mičurinské pokusy o šlechtění stálerodící pšenice), svět bude osvobozen od vlády zla (komunismus bez zbytků kapitalismu).
Již ve třetím století se však podobného mileniarismu začínají představitelé církve obávat: byl označen za bláznivou nejapnost a chimérickou představu. Výsledkem bylo třídenní argumentační klání mezi zastáncem mileniarismu Corakionem a jeho odpůrcem Dionysiem. Dionysisus zvítězil a v následném písemném rozkladu označil Janovu Apokalypsu za apokryf, jehož místo v Písmu svatém mělo najednou na kahánku. Nakonec byl oddíl ponechán, ale zapovězen jakýkoliv jeho příliš doslovný výklad. Bylo však již pozdě.
Milenarismus se po mnoha staletích zvláštním způsobem setkal se socialismem, který se po svém vzniku zřejmě rovněž cítil být okrajovým hnutím, jež hlásá tu pravou pravdu a věří v lepší zítřky. Nedůvěra v ně byla vykládána jako pošlapání snu. A sen o ráji na zemi je třeba neztratit. V roce 1874 švýcarský teolog Frédéric de Rougemont napsal, že svatý Augustin tím, že milenarismus odmítl, „uvrhl křesťanské národy do zoufalství, z něhož se ho socialismus snaží po svém vyrvat".
Mládí světa
Zdá se to být jistě krkolomné spojení - socialismus a křesťanský chiliasmus (což bývá jiný název pro milenarismus). Ale zkuste si přečíst některé úryvky citované Delumeauem nejlépe se Šťastným věkem od Vladimíra Macury v druhé ruce.
Jedním z emblémů komunismu bylo spojení této kýžené éry s dětstvím. Symbolem komunismu bylo dítě, zárodek nové nezkažené společnosti. Jeden z nejvlivnějších hlasatelů milénia, kalabrijský mnich Jáchym z Fiore (cca 1135 - 1202), byl fascinován symbolikou tří a do tří údobí dělil také věk lidstva. „První věk je věkem podřízenosti otroků, druhý je věk synovské závislosti, třetí bude věkem svobody. První byl věkem starců, druhý je věkem mladých lidí a třetí bude věkem dětí."
Učení Jáchyma z Fiore bylo mimořádné i odmítnutím neustálého obracení se do (lepší) minulosti. Naopak, vyhlížel - v rámci církevní reformace velmi netradičně - budoucnost.
Husitské povstání ukázalo, že milenarismus a chiliasmus nebyl pouhým salonním učením, ale že kvůli němu proteče v nejbližších stoletích hodně krve. Že se komunisté 20. století rádi hlásili k husitské tradici, je známo. Společný majetek zavedený v Táboře byl vnímán jako první vlaštovka společnosti bez soukromého vlastnictví.
Husité očekávali brzké sestoupení Boha na zem a tvrdili, že pouze v pěti městech budou zachováni spravedliví před božím hněvem. Nahraďte si slovo „boží" slovem „lidu" a čtěte znovu z dobové kroniky Vavřince z Březové: „Synové boží budou šlapati po hrdlech králů a všechna království pod nebem budou jim vydána."
Dalším pokusem o předčasné ustanovení komunismu bylo obsazení westfálského města Münsteru nizozemskými novokřtěnci v roce 1534. Majetek byl zkonfiskován a bylo z něj čerpáno „podle potřeb". Pro útěchu nevzdělaných revolucionářů byly zakázány všechny knihy s výjimkou Bible.
Zajímavou roli hraje v těchto očekáváních konce světa a tisíciletého štěstí objev Ameriky a jejího domorodého obyvatelstva. Hlasatelé potřeby vytvoření Nového Jeruzaléma cítili, že tady mají možnost. Před jejich zraky se objevila panenská země plná vírou nepolíbených obyvatel, „dětí božích". Podobný postoj měli sovětští komunisté k rozvojové Africe. Ta se měla stát novým mladým světem, který jen čeká na pomocnou ruku.
Milenaristické rysy mělo silné protestantské hnutí v Anglii 17. století. Zde se zrodil fenomén „diggerů", kteří zabírali soukromou půdu a hospodařili na ní podle komunistických zásad. Jméno nejznámějšího diggera Gerarda Winstanleye bylo vytesáno na obelisku v moskevském Gorkého parku hned vedle zakladatelů utopického socialismu. Winstanley byl přesvědčen, že „až se půda stane opět společným statkem, skončí veškeré nepřátelství na zemi". Týž argument se opakuje v představách proměny planety v komunistický svět.
Rudý technooptimismus
Komunismus však věřil v uskutečnění pokroku prostřednictvím aplikované vědy. Tím, kdo spojil tuto představu s klasickou utopií, byl františkánský učenec Roger Bacon ve svém spisu Nová Atlantida. V jiném spisu líčí benediktinský mnich Deschamps z 18. století „společnost rozumu", kde děti pozbývají vztahu s matkou nedlouho po narození a stávají se členy širokého společenství, zatímco matky po porodu přikojí jakékoliv dítě, které je zrovna po ruce. Opět vzpomeňme na komunistickou představu kolektivní výchovy dětí umožňující ženám věnovat se práci.
Aby mohl vzniknout lepší svět, je třeba skoncovat s tím starým. „Marx, Lenin, Mao a Pol Pot jsou pro nás neuchopitelní, pokud je nedosadíme do kontinuity chiliasmu v jeho vyhrocené podobě: tedy v té, v níž se pro vstup do éry štěstí hlásala nutnost radikálního rozchodu," píše Delumeau na str. 282. V závěrečných pasážích knihy na zvláštní souznění marxismu a mileniarismu několikrát výslovně poukazuje.
Díky technooptimistickým utopistům a sílící myšlence pokroku přestalo být náboženství a priori antipokrokové. Z doteku těchto dvou soustav, vědy a náboženství, pak mohly vyrůst některé rysy komunismu, který do nového náboženství transformoval vědu. Bariéra mezi světem objektivního poznání a víry mizela. Isaac Newton prokládal sepisování svých slavných fyzikálních zákonů prací na komentářích k biblické Apokalypse svatého Jana.
Další velký učenec 18. století a teolog, Joseph Priestley, psal: „Příroda, tedy jak hmota, tak její zákony, nás začnou poslouchat. Lidé své podmínky na tomto světě změní tak, aby mohli žít ve větší hojnosti, pohodlí a spokojenosti. Pravděpodobně prodlouží délku svého života."
Pojďme si tento výrok srovnat s domýšlivým prohlášením sovětského akademika V. A. Obručeva z roku 1954: „Je třeba: prodloužit lidský život průměrně na 150-200 let, dát do služeb člověka všechny přírodní síly, energii Slunce, větru, podzemní teplo, použít atomové energie, předpovídat a úspěšně zneškodňovat přírodní pohromy. (…) Myslíte, že je to těžké? Jistě, je to neobyčejně těžké, ale je to nezbytné. Sovětští lidé chtějí dlouho žít, chtějí žít v hojnosti a bezpečí, chtějí být neomezenými pány své země, nezávislí na rozmarech přírody. To znamená, že to vše musí být a také bude vykonáno."
O podivné zasnoubení socialismu s mesiášstvím se pokoušel ve svých starších textech i filozof Ernest Bloch: „Zde září jasná jiskra, která již nikdy nezhasne, a odpovídá nejjistějšímu ze všech biblických požadavků: my nepřebýváme zde na zemi, hledáme příbytek budoucí. (…) A tak se konečně sjednotí marxismus a sen o nepodmíněnosti, půjdou společnou cestou, budou mít stejný plán pro své tažení: síla pokroku a konec celého toho okolního světa, ve kterém člověk byl jen sklíčená, pohrdaná a zničená bytost, obnova planety Země, poslání, tvorba, násilné převzetí Království."
Boha nahradí elektřina
Raní utopičtí socialisté byli vesměs křesťany. Byli také hlasateli myšlenky pokroku a někdy dost svévolného přístupu k přírodě, k čemuž mohli najít návody již v Bibli. Pierre Leroux, stoupenec Saint-Simona a vynálezce slova „socialismus", byl zároveň milenaristou, který také věřil v brzké „království Kristovo na zemi". Tu zemi si ovšem musíme nejdříve ochočit. Přesně v duchu pozdějších komunistických snah o „zkrocení planety" v roce 1848 Leroux doufá: „Přirozené síly se nám začínají podrobovat a dokážeme si představit okamžik, kdy boj přírody a člověka skončí vítězstvím inteligence."
Jenže Ježíš Kristus byl příliš velkým ohrožením autority strany. Nehodil se do „vědeckého" výkladu dějin ani do revoluční rétoriky bolševické revoluce. Pro Lenina byl kostel „demoralizujícím faktorem", ale on sám používá často pojmy vypůjčené právě z náboženství.
Leninova slova o tom, že boha nahradí elektřina, k níž se bude rolník modlit, mají neuvědomovaný podtext: komunismus je sekulární náboženství, které bojuje se svým ideovým rivalem, křesťanstvím. I při četbě knihy Tisíc let štěstí si uvědomíme, že největší boje mezi sebou na poli ideologií nesváděli věřící s nevěřícími, ale jednotlivé náboženské frakce, někdy se lišící v drobnostech.
Historik Delumeau v závěru knihy smířlivě milenarismus obhajuje s tím, že vyzýval lid k práci na sobě. Komunismus - jako z propasti vrácená ozvěna milenarismu - těch tisíc let štěstí na obzoru zmrazil v čase a škrtl Boha. Po miléniu nepřijde žádný Poslední soud, komunismus je poslední stádium vývoje společnosti a jeho trvání bude věčné. S komunismem nastává konec dějin.
Totéž prohlásil koncem minulého století Francis Fukuyama o liberální demokracii. Touha přibouchnout dveře dějinám před nosem bude zřejmě lákadlem dominantních ideologií.
