Londýn - Hned dvě aktuální londýnské výstavy se zabývají portrétem. Otec moderního umění Edouard Manet na plátnech zachytil život pařížské společnosti konce 19. století, Man Ray o půl století později zvěčnil umělce, kteří tehdy určovali kulturní vývoj západní civilizace.
První z výstav, Manet: Portraying Life, hostí s velkou pompou Royal Academy of Arts sídlící pár kroků od slavné křižovatky Picadilly Circus. Jakmile projdete branou na nádvoří akademie, otevře se před vámi pohled na Burlington House pokrytý třemi velkoplošnými plachtami s portrétem Berthe Morisot With a Bouquet of Violets (1872). Do Londýna ho zapůjčilo pařížské Musée d'Orsay a patří mezi nejpůsobivější obrazy exhibice.
Manetovi zde seděla modelem jeho neoficiální žákyně Berthe Morisotová, která se pár měsíců po dokončení obrazu provdala za Eugèna Maneta, malířova mladšího bratra. Obraz stojí na precizní práci s černou barvou, které se Manetovi současníci, nastupující impresionisté, vyhýbali jako čert kříži. Dokonce ji ani nepovažovali za barvu. Manet k nim měl osobně blízko, do svých obrazů si ale mluvit nenechal. Také Morisotová se nechala unést vlnou imprese a spekuluje se, že její portrét měl názorně ukázat, jaké lze s černou dělat divy. Přestože Berthe byla zelenooká, na plátně má oči tmavě hnědé.
Manet jako režisér malby
Právě rozpor mezi realitou a fantazií je středobodem celé výstavy. Nakolik jsou plátna autentickými portréty reálných osob a nakolik jsou Manetovou vizí? Blíž pravdě bude asi druhá varianta. Je známo, že Manet své modely bohatě strojil, stylizoval do různých póz a vkládal jim gesta. Snažil se tak co nejvěrněji vystihnout atmosféru pařížské každodennosti, což kritici umění pochopili jako legitimizaci moderního života coby předmětu uměleckého zájmu.
Přelomová, jak organizátoři výstavu častují, není. Přesto se jedná o bohatý výsek z Manetova díla a mezi šedesáti obrazy najdeme díla slavná i kuriózní. Například plátno The Velocipede (1871) zachycující chlapce na velocipedu, jemuž se pro jeho pohodlnost přezdívalo kostitřas.
Nedokončený portrét Leóna Leenhofa (syna Manetovy manželky Suzanne, identita jeho otce není dodnes známa) je krásným důkazem Manetova zájmu o moderní vynálezy.
Ideou bylo namalovat chlapce na kole, kterak závodí s chrtem. Fenomén pohybu za pomoci mechaniky posedl o čtyřicet let později italské futuristy. Zvláštní je i fakt, že samotný velociped je z plátna vyškrábán.
Přidat přítele Edouard Manet
S trochou nadsázky lze říct, že kdyby měl Manet profil na Facebooku, seznam jeho přátel by se od katalogu výstavy moc nelišil. Herci, malíři, spisovatelé, novináři a politici, to jsou lidé, se kterými se Manet stýkal. Mezi nejzajímavější patří portrét tehdy šestadvacetiletého Émila Zoly (1868).
Obraz v sobě nese atributy po vzoru starých mistrů, na stole je v inkoustu připravené pero, zatímco kritik listuje knihou. Manet je na plátně podepsán jen na přebalu spisu, který Zola napsal na jeho obhajobu. V jejím rámci Zola předpověděl hodnotu Manetových obrazů a přesto, že ji velkoryse odhadl na dvacetinásobek tehdejší ceny, zle je podhodnotil. Detaily obrazů v pozadí prozrazují lásku malíře i kritika k orientálnímu umění, na stěně je i zmenšená Olympie, která na rozdíl od originálu hledí na Zolu. Právě tento obraz způsobil obrovský skandál, v němž se Zola Maneta zastal.
Vynález daguerrotypie byl ohlášen pár let po Manetově narození. Malba tehdy začala svádět bitvu o přežití, Manet se jako jeden z hlavních účastníků bil chytře. Pochopil, že malovat realitu nemá cenu, protože fotografii konkurovat nejde. Moderní malíři se začali na své modely dívat jinak, což roztočilo obrovský vír myšlenek, jehož výsledkem jsou dnešní výstavy, kterým občas nerozumí už nikdo.
Výstava Manetovo dílo prezentuje jako scény každodenního francouzství, jehož derivátem budiž plátno Music in the Tuileries Gardens (1862). Vymóděný dav si na něm dopřává hudby v pařížské zahradě. Pro obraz byla velkoryse vyhrazena samostatná místnost a divákovi tak lehce unikne, že je jinak zdarma k vidění v londýnské National Gallery. K dispozici je list, který pomůže rozklíčovat osobnosti v davu. Kromě Maneta najdete jeho bratra Eugèna, básníky Baudelaira a Gautiera, skladatele Offenbacha a mnohé další. Výraznou barvou je opět černá, přesto plátno i po víc jak sto padesáti letech působí živě. Ostatně stejně jako další vystavené obrazy.
Je tu vystaven i pozdní autoportrét (1878-79), na němž je malíř jen v obleku. Bez štětce, palety, bez plátna. Autoportrét zapůjčený z Tokia lze brát jako důkaz, že Manet se cítil být nejen malířem, ale i členem tehdejší francouzské moderní společnosti a byl na to hrdý. Ve snaze o formování moderního malířského jazyka se snažil posunout formu i obsah uměleckého díla a díky tomu můžeme v roce 2013 přičichnout k vůni léta v Paříži roku 1862.
Všichni Man Rayovi blízcí
Narodil se v Pensylvánii, pro umění se nadchl v New Yorku a nejplodnější období života prožil v Paříži. Man Ray bývá nejčastěji spojován se surrealismem a dadaismem, můžete se ale snažit sebevíc a do žádného ismu jeho dílo nevtěsnáte. Stejně tak není důležité, jestli se cítil být více malířem, fotografem, sochařem nebo filmařem. May Ray byl v první řadě neúnavný avantgardní experimentátor s neutuchajícím apetitem pro hledání nových forem ztvárnění fantasie i reality. Jeho nečekané kompozice byly dlouho součástí i Vogue, Vanity Fair a dalších módních časopisů.
Manet a Man Ray v Londýně
Manet: Portraying Life (26. 1. - 14. 4. 2013)
Royal Academy of Arts vstupné: 15 liber
více informací: www.royalacademy.org.uk
Man Ray: Portraits (7. 2. - 27. 5. 2013)
National Portrait Gallery vstupné: 12.70 liber (zvýhodněné vstupenky k dispozici)
více informací: www.npg.org.uk
"Nefotím přírodu, fotím své vize," definoval sám sebe jako fotografa. Jeho portréty tak logicky do surrealismu i dadaismu spadají. Běžným objektům dává nový význam, pomocí optických klamů ohýbá realitu. Mezi nejznámější patří jeho portrét Le violon D'ingres (1924), na němž s kontrabasovými "efky" na zádech zvěčnil proslulou pařížskou modelku, tanečnici a zpěvačku Kiki. V té době měla s Man Rayem vztah a Jean Cocteau ji pro její divokost přezdíval cikánskou císařovnou.
Le violon D'ingres je právě k vidění v londýnské National Portrait Gallery, kterou najdete na Trafalgar Square, kde sdílí budovu s National Gallery. Kurátorům výstavy Man Ray: Portraits se podařilo shromáždit přes 150 fotografií, které Man Ray pořídil mezi lety 1916 a 1968. Divák tak s autorem může projít téměř celý jeho dospělý život, a jelikož se Man Ray pohyboval v těžce uměleckém prostředí, cesta je to fascinující.
Emmanuel Radnitzky, jak zní jeho občanské jméno, začal fotografovat, když potřeboval reprodukovat své rané malby. Potenciál média mu ale pomohl rozvinout až Marcelle Duchamp, autor přelomových readymades. Seznámili se roku 1915 a později spolu tvořili jádro newyorského dada. Portrét Duchampa převlečeného za Rosé Sélavyovou (jeho ženské alter ego) visí jen několik kroků od prvního oficiálního portrétu vévodkyně z Cambridge Kate Middletonové. Na fotografii Adam and Eve (1924-5) je Duchamp pro změnu nahý ve společnosti polské modelky Broni. Man Ray zde adaptoval stejnojmenný obraz Lucase Cranacha.
Rekonstrukce kulturního života 20. století
Výstava vykresluje Man Raye jako rozcestník vedoucí k osobnostem, jež utvářely kulturní obsah uplynulého století. Obzvlášt přitažlivý je fakt, že Man Ray byl spíš přítel většiny modelů než jen najatý fotograf. Mezi malíři vyčnívá kubistický tandem Picasso a Braque, příjemně osobní jsou i portréty Henryho Matisse, Maurice de Vlamincka nebo mladého a už tehdy očividně nabroušeného Salvatora Dalího.
Za spisovatele jmenujme Ernesta Hemingwaye, Jamese Joyce, Virginii Woolfovou nebo Gertrudu Steinovou, která byla mimo jiné i vášnivou sběratelkou a propagátorkou moderního umění. Man Ray byl po léta jejím oficiálním fotografem a spisovatelku zvěčnil před jejím portrétem od Picassa. Za osobnosti hudby jmenujme Igora Stravinského, filmu se věnuje závěrečná místnost mapující Man Rayův pobyt v Holywoodu. Většina fotografií je doplněna příběhem a pozornost se nenápadně přelévá na portrétované, autor se zdá být spíše průvodcem.
Přesto mezi nejsilnější patří portréty těch, kteří byli Man Rayovi nejblíže. Série s Lee Millerovou je dechberoucí, velkou měrou za to může i její půvab. "Dobrý den, jmenuji se Lee Millerová a jsem vaše nová studentka." S těmito slovy se jednoho dne (1929) mladá fotografka představila, když si Man Raye našla v pařížské kavárně. Odmítnout bylo podle všeho nemožné.
Millerová měla kuráž v krvi. Navzdory prosbám rodiny o návrat do Států zůstala v roce 1940 v bombardovaném Londýně, načež se stala první ženskou válečnou fotografkou časopisu Vogue. Zdokumentovala Londýn rozervaný nacistickým letectvem, několik bitev ve Francii, osvobození Paříže i koncentrační tábory Buchenwald a Dachau a nakonec se nechala zvěčnit při koupeli ve vaně Hitlerova mnichovského bytu. Posttraumatický stresový syndrom se dostavil hned po odeznění války. O dekádu dříve s Man Rayem vymyslela techniku solarizace, která dává fotografiím podmanivý stříbrný nádech. Tak vznikl i její portrét - ústřední obraz této výstavy.
Podobných příběhů je výstava Man Ray: Portraits plná a vzhledem k počtu fotografií je asi nestačíte vstřebat všechny. Přesto, pokud nebudete mít dost, k dispozici je stálá expozice National Portrait Gallery, do níž je vstup zdarma. Skrz portréty nejrůznějších stylů a formátů můžete nahlédnout do anglické kultury a společenského života.
