Samostatnost, emigrace, taneční kariéra, studia v Ženevě, Paříži, Washingtonu i Baltimoru. Dále charitativní, vydavatelská, sběratelská a mecenášská činnost, milovaný manžel českého původu a k tomu milionář, spousta přátel mezi významnými lidmi z kultury, ekonomie i filozofie. Plus vzhled drobné a krásné panenky, později zralé ženy s nenapodobitelným stylem.
Meda Mládková měla sebevědomí, nadhled i inteligenci a svůj názor dokázala uplatnit za všech okolností. To jí přineslo i mnoho nepřátel. Když po roce 1989 darovala svou uměleckou sbírku Praze a později si od města pronajala objekt Sovových mlýnů s cílem proměnit je v Museum Kampa, narážela na administrativní nástrahy, lidskou závist, nepřejícnost i korupci.
"Všechno, co je tady krásné, dělali skláři Marian Karel a Václav Cigler. Všechno, co je tady špatné, dělal památkový ústav, který mě donutil," prohlásila tehdy. Přesto muzeum v roce 2001 otevřela. Načež ho hned rok nato smetla stoletá voda. Po rekonstrukci následovalo druhé otevření roku 2003, kdy už bylo Mládkové úctyhodných 83 let.
Ke sběratelství zaujímala paradoxně shovívavý postoj. Když umění nakupovala, její pohnutky měly daleko k dnes běžným pojmům jako "dobrá investice". Rodačka ze Zákup v severních Čechách, která od roku 1948 žila v emigraci, za komunismu podporovala československé umělce z neoficiální scény, kteří doma nemohli vystavovat a často byli ve finanční nouzi. Mládková buď kupovala jejich díla, nebo jim v zahraničí organizovala výstavy či sháněla stipendia. "Pomáhala jsem udržovat jejich víru, že se všechno opět jednou obrátí a že musí vydržet. Za to mi například byl vždycky vděčný Jiří Kolář," zmiňovala významného výtvarníka, jehož sbírku dnes vlastní Mládkové nadace.
Sběratelům říkala "kolekcionáři" a tvrdila, že jejich nákupy umění motivuje společenská prestiž či touha být viděn. Medě Mládkové byl bližší spíš model slavné americké sběratelky Peggy Guggenheimové, která založila řadu galerií po světě.
V roce 1985 s pomocí finančníka a filantropa George Sorose iniciovala Mládková takzvané Dokumentační centrum, což byl pilotní projekt pro pozdější Sorosova centra současného umění, budovaná během 90. let v zemích střední a východní Evropy. Vyznačoval se mezinárodním představenstvem, v němž zasedal mimo jiné tehdejší ředitel Guggenheimova muzea v New Yorku, bratislavský rodák Thomas Messer. Cílem bylo shromažďovat dokumentaci současných umělců i jejich děl a usnadnit výměny, výstavy či stipendia.
O výběru prací do své sbírky měla Mládková vysoké mínění: kupovala ta nejlepší díla, její finanční pomoc tedy nebyla formální. Byla přesvědčená, že každý umělec má relativně krátkou dobu skutečně geniální kreativity. "Vybírala jsem veškeré umění velmi pozorně, po dlouhých diskusích s výtvarníky a téměř vždy teprve po několikáté návštěvě v ateliéru. Nekoupila bych nikdy nic od umělce, o kterém se nedomnívám, že je výjimečně talentovaný, protože jsem byla a jsem přesvědčena, že bych mu tím spíše ublížila," vysvětlovala.
Její zkušené oko nejznáměji rozpoznalo kvality malíře Františka Kupky, s nímž se seznámila v Paříži už roku 1955 a navštěvovala ho v posledních dvou letech jeho života. Kupkova tvorba tehdy v Československu nebyla příliš známá. Mládková svým nákupem i celoživotní propagací Kupky vytvořila unikátní odkaz dnes celosvětově ceněného umělce, jehož velkou retrospektivu v pražské Národní galerii před několika lety navštívilo přes 90 tisíc lidí a jehož obraz Divertimento II za 90,2 milionu korun je dosud nejdražším kdy prodaným na zdejších aukcích.
Mládková se však zdaleka nevěnovala jen Kupkovi. Málokdo třeba ví, že ještě před sňatkem s mladým ekonomem Janem Mládkem si Meda rozená Sokolová založila v Paříži nakladatelství Éditions Sokolova. Roku 1953 vydala první francouzskou monografii věnovanou malířce Toyen, tehdy již žijící ve Francii. Jan Mládek na činnost nakladatelství přispíval, podle jejích slov ale málo, a tak jej osobně šla požádat o víc peněz. "Trvalo mi tři roky, než jsem ho přesvědčila, že jsem pro něj nejlepší žena," objasnila později, jak se za něj provdala.
Mládek většinu života pracoval v Mezinárodním měnovém fondu, díky čemuž s ním manželka objížděla svět. V jejich domě v americkém Washingtonu, plném umění, se setkávali českoslovenští tvůrci s politiky i osobnostmi veřejného života.
Návrat Medy Mládkové do Prahy byl přirozený. Manžel, který tehdy ještě československou metropoli miloval, zemřel krátce před sametovou revolucí v roce 1989. A tak se budoucí zakladatelka Musea Kampa vrátila sama, přestože to tu samozřejmě dobře znala. Už v 60. letech se v Praze setkala s Václavem Havlem, navštěvovala ateliéry českých umělců a spolupracovala s teoretikem Jindřichem Chalupeckým, o čemž svědčí jejich rozsáhlá a dlouhodobá korespondence.
Koncem 80. let chtěla Mládková tehdy už hodně nemocnému Chalupeckému pomoct prostřednictvím prodeje darovaných děl českých umělců v Paříži. Výtěžek měl jít na umělou ledvinu pro Chalupeckého. Přišla revoluce, přístroj zakoupila Nadace Charty 77 společně s Mládkovou, přesto Chalupecký v červnu 1990 zemřel. Artefakty, které měly být prodány v Paříži, byly nakonec vystaveny pod názvem Pocta Chalupeckému v pražské Městské knihovně.
Ačkoli Meda Mládková musela při budování Musea Kampa překonávat četné překážky, na Prahu nezanevřela. V poslední dekádě obdobně oživila Werichovu vilu. Byla otevřená všem, kdo jí chtěli pomáhat a radit, snažila se lidi poznávat osobně, tykala si i s těmi o jednu dvě generace mladšími. Čechům chtěla zprostředkovávat díla známých zahraničních umělců, což se jí částečně dařilo - vystavila práce Němce Josepha Beuyse, Angličana Juliana Opieho či Američana Andy Warhola.
Nepostrádala intuici, cit ani vzdělání. Řídila se jimi při budování sbírky i koncepci výstav, dokud ještě byla v Museu Kampa aktivní - dnes je jeho šéfkurátorem Jan Skřivánek. Českým sbírkotvorným institucím vyčítala, že se kvůli nedostatečným financím spokojí se slabším dílem dobrého umělce. Ostatně třeba pražská Národní galerie díla současných autorů už 30 let skoro nekupuje, natož aby získávala ta nejcennější. Naopak Mládková měla ve sbírce přes 220 obrazů a kreseb Františka Kupky, 16 soch Otto Gutfreunda a přes 1000 dalších prací českých nebo slovenských výtvarníků z let 1965 až 1985.
Jejím cílem bylo umělce profesionálně reprezentovat. Přesto vnímala, že ani autoři zahrnutí do její sbírky se neprosadili tak, jak by si podle ní zasloužili. "Pokusit se postavit je na světovou úroveň, to jsem si vzala za úkol našeho muzea," říkala. Podle ní nikde na světě nenajdeme nikoho jako našeho Zdeňka Sýkoru, Karla Malicha, Magdalenu Jetelovou, Adrienu Šimotovou, Evu Kmentovou, Alenu Kučerovou, Aleše Veselého nebo Jiřího Koláře, vyjmenovávala. A čas jí dílčím způsobem dává za pravdu.
Meda Mládková byla svého času také jednou z mála žen šéfujících kulturní instituci. Když v 90. letech koncipovala Museum Kampa, ženy se k feminismu tak početně jako dnes nehlásily, umělkyň bylo méně než umělců a neměly tak vysoké ambice nebo příležitosti. K veselým momentům hovorů s Medou Mládkovou patřilo, když otevřeně pohrdala muži, kteří si ve starším věku pořizují mladé milenky a pak se s nimi ukazují ve společnosti. V Praze prý mnohem více než na Západě. Postrádala také více žen v parlamentu, v Senátu i ve vládě.
Nejsilnějším posláním Nadace Medy a Jana Mládkových, založené roku 1999, je však dva roky po začátku pandemie koronaviru a v době aktuálního válečného konfliktu jednoznačně motto vepsané na fasádě muzea: Přežije-li kultura, přežije národ. Milá Medo, děkujeme.
Autorka je kritička a kurátorka vizuálního umění.
