Galerie v Maiselově ulici je maličká, přesto se v ní toho večera tísnilo velké množství lidí. Přišli na slavnostní zahájení výstavy portrétů Jany Žantovské-Nosekové nazvané Přežili peklo a zároveň křest její stejnojmenné knihy. Mladí i staří, významné osobnosti české kultury i pamětníci první republiky.
Živá připomínka toho, že z celé pražské židovské komunity, jednoho z center předválečné intelektuální elity, zbylo pár stovek emigrantů, kteří museli utéct do Palestiny či do Ameriky. A socha Franze Kafky, aby se měli turisté s čím fotit, samozřejmě.
Slovenská fotografka žije se svým manželem, diplomatem Michaelem Žantovským, v Izraeli. Tady se setkala s imigranty československého původu, kteří vlastníma rukama postavili uprostřed pouště základy nového židovského státu. Kde se v lidech bere ta vůle vybudovat města a pole mezi pískem a skalami?
Částečně je to zoufalství, snaha zapomenout, touha po vlastní užitečnosti a vědomí toho, že není kam se vrátit. Někteří Čechoslováci, již jako jediní z početné rodiny přežili útrapy nacistických koncentračních táborů, nechtěli nebo nemohli zpět do svých domovů, protože žádné neměli. Uvítali proto možnost přesídlit do Palestiny a začít tu v komunitě uprchlíků s podobným osudem nový život.
Nyní jsou z nich staří lidé, ale ani vrásky nezakryly věčný smutek. Jana Noseková je navštěvovala po dobu jednoho roku; poslouchala a nahrávala jejich vzpomínky. Pořídila jejich portréty a kopie starých fotografií, které se jim podařilo uchovat.
Výsledkem je sbírka čtyřiceti černobílých portrétů vyprávějících příběh o strachu, utrpení, zoufalství a bezmoci. O podivném pocitu viny za to, že oni přežili, když jejich příbuzní a přátelé jsou mrtví.
V tvářích a hlavně očích je vidět hodně, i po desítkách let. Ale sílu těm portrétům nedávají jen lidé, kteří jsou na nich zobrazeni. Jsou zajímavé i výtvarně a kompozičně; je znát, že autorka vystudovala obor umělecká fotografie.
Komentáře k fotografiím vyprávějí ve zkratce o osudech portrétovaných během války. Jen trochu škoda, že se sem nevešlo i pár vět o tom, jak prožívali přesídlení do nové země a vyrovnávali se s minulostí.
Komorní výstava zahrnuje pouze osmadvacet fotografií. V knize, kterou editoval a do angličtiny přeložil manžel Žantovský, je jich všech čtyřicet. Soubor vychází ve dvou verzích: jedna česky a anglicky v nakladatelství Druhé město, druhou vydá v angličtině a hebrejštině Gefen Publishers.
Asi nejemotivněji ze všech působí portrét žatecké rodačky Růženy Brosslerové. Starý předválečný snímek ji ukazuje coby malou dívku spolu s bratrem a sestrou, kteří zahynuli v koncentračním táboře, zatímco Nosekovou detailně zachycená tvář vystupuje ze tmy a vlastně jsou z ní nejvíc vidět obrovské tmavé oči, připomínající štvanou srnu lapenou do pasti.
Několik let strávených na hranici smrti je nesmazatelných; člověk jako by potom už vždycky napůl žil a napůl zůstával v říši stínů. Ale jak řekl Arnošt Lustig v úvodním slovu k výstavě: Jediné, co nyní můžeme pro tyto lidi udělat, je nezapomínat.
Jana Noseková-Žantovská: Přežili peklo. Komorní galerie Domu fotografie Josefa Sudka, Praha 1. Výstava se koná do 1.10. 2006, otevřeno úterý až neděle 11-18 hodin. Expozice je součástí programu Rok se židovskou kulturou ke 100. výročí Židovského muzea v Praze.
