Recenze - Když něco chybí v záznamu, nemusí být ještě tak zle. Celkem přesvědčivě to dokazuje trochu "hádankářská" výstava pod kuratelou Lenky Lindauerové, kterou připravila pro znovuotevřenou Galerii Václava Špály v Praze.
Název Absence v záznamu pochází od Normana Brysona, který se mimo jiné zabývá vztahem diváka a uměleckého díla. Expozice tedy ani tak neřeší lidské limity záznamu, jak by mohlo někoho napadnout.
V návaznosti na Brysonovy myšlenky se snaží reagovat názorovým kotrmelcem na současnou situaci, pro kterou je typické mínění, že umění je elitářská a většinově nesrozumitelná záležitost.
Jednoznačný závěr, že ne umění, ale divák je v krizi, ovšem zase tak jednoznačný není. Přesto je jako výchozí bod osvěžující, protože minimálně díl zodpovědnosti otevřeně klade i na druhou stranu. Výstava programově staví na otevřenosti, sdílení, intelektuální aktivitě a hlavně oboustranné trpělivosti; a to je fér.
Lindaurová si vybrala čtrnáct umělců. Evidentně nehrála roli jen názorová spřízněnost, ale i jakýsi nadnárodní standard. Kromě domácích umělců, kteří mají často cizí kořeny, působiště, zkušenosti nebo galerijní zastoupení, je tu i několik zahraničních.
Největší hvězdy Liam Gillick a Bruce Nauman jsou zastoupené prostřednictvím zápůjček ze soukromých sbírek. Po pravdě řečeno, jejich účast úplně logická ani zajímavá není, jde spíš o marketingovou záležitost. Roli tu skoro jistě hrají i ambice. Takže jestli mluvit o absenci, klidně by mohly chybět právě ony.
Co se absence v dílech týče, je mnohem zajímavější. Objevuje se v rámci kontextu, konceptu, jasně identifikovatelné formy - nebo na té nejzákladnější úrovni, v názvu.
Záznam má ryze individuální podobu. Může to být objekt, instalace, videozáznam, nástěnná malba, text nebo cyklus fotografií. Jinými slovy balík svázaných novin, sklenka s odpařující se vodou, jejíž množství se tak akorát vejde do úst, záznam hádky mezi mužem a ženou či shluk slov zaznamenávajících názvy ulic, úryvky vět nebo reklamních sloganů, kterými je popsaná celá plocha zdi.
Téměř každá práce má svůj kód, údernost, v lepším případě i pointu. Skoro všechny jsou ale v souladu s pojetím výstavy nedoslovné. Velkou roli hraje osobní nastavení autora, ale je tady i ona druhá strana mince: ochota vnímat a domýšlet ze strany diváka, která je stejně individuální. Obojí má své limity.
Působivost je různého druhu a intenzity. Někdy tkví v kontrastu formy a obsahu, jako v práci nedávno zesnulého Jana J. Kotíka, obrazu motoru pro vojenská letadla A - 10 vypáleného do mozaiky z toustového chleba. Jindy spočívá v nápadité symbolické zástupnosti, třeba u koštětového modelu vesmírného nekonečna Markéty Vaňkové.
Že svou roli může úspěšně sehrát absurdita, jasně dokazuje zdánlivě iracionální "hra na paničku", kterou se psem po smrti jeho majitelky dodržuje zbytek rodiny: zachovává jeho běžný denní režim včetně rozsvěcení nebo zapínání televize v prázdném bytě. Reálný videopříběh Kateřiny Šedé je jedním z vrcholů výstavy.
Jak zaznělo na začátku, když něco chybí v záznamu, nemusí být ještě tak zle, naopak může to přinést něco navíc. Ale tak či tak, jedna absence je přece jen nežádoucí, a to divákova - protože jinak nemá absenci v záznamu kdo zaznamenat.
Absence v záznamu. Kurátorka Lenka Lindauerová. Galerie Václava Špály, Praha. Výstava se koná do 17. dubna.
