Recenze - Oddechová četba, s jistým despektem - ženské čtení; trochu neutrálněji - román pro ženy. V podobných regálech a škatulkách leží knihy Ireny Obermannové (1962). Také ta nejnovější, Láska jako Řím.
Děj je tentokrát přenesen z tradičního autorčina pražského prostředí na mezinárodní kolbiště, dokonce do „věčného města" - a s nezbytnými odkazy ke klasice literární (Stendhal) i filmové (Prázdniny v Římě, Sladký život). Základnímu obsazení předchozích knih ale zůstává spisovatelka věrná. Její alespoň částečné alter ego, také úspěšná spisovatelka Matylda, přijíždí na kongres o ženském psaní (o postavení ženy v Evropě) do Říma.
Záblesk mizejícího mládí
Sama v okamžiku životní krize, právě ukončila neperspektivní vztah, rekapituluje osamělost matky dvou dospělých dcer, která je ještě mladá na babičkovské manýry, a přece už zralá na experimenty. Bojuje s prvním pocitem postradatelnosti. Má za sebou čtyřicítku, ještě si víc pamatuje holčičí mindráky, ale zároveň už ví, že zralosti uniknout nelze. Anebo ano?
Řešení je radikální, neboť Matylda přijíždí rozhodnutá spáchat v Římě sebevraždu. Téma smrti se do knihy dostává hned dvakrát. Nejen v až neženské úvaze o sebe zabití, ale ještě v odkazu ke globalizovanému světu a k faktu, že už je na něj neodbytně „přilepená" problematika terorismu.
Mladý muž, kterého Matylda potkává a jenž vystupuje jako její ochránce, téměř snový princ, je od začátku podezřelý - a jaké překvapení, hrozba se naplní. Opět nepřichází do Matyldina života zázrak z pohádky, ale prožene se tudy nepříliš zřetelný sebevražedný útočník.
Zda měl být poukazem k vymírajícímu druhu mužnosti, to je spekulace poněkud odvážná. U Obermannové zůstává v iluzivním náznaku. Dříve mohl být zábleskem mizejícího svěžího mládí, dnes má masku destrukce.
Pozitivně v ironickém hávu
A podobně je to i s Matyldinou smrtí. Jako by na ni v závěru zapomněla. Opouští místo vzdor všem zklamáním jako optimistka, která nadějně zúročí i toto dobrodružství. Nakonec přiznává: „Zase všechno napíše. Nic jiného dělat neumí."
Irena Obermannová zdánlivě nemodeluje ústřední postavu podle většinové zkušenosti, ve výsledku (ať už vědomě či intuitivně) se však úzkostlivě drží v její blízkosti. Mnohá žena v tomto věku přece zažila rozpad vztahu, vakuum osamocení, pohlcení prací, neuspokojení.
A Matylda je funkčním prototypem. Je skromná, skeptická, zmítaná komplexy, přitom vnímavá, citlivá, uvnitř sebevědomá a lákavě excentrická. Holky nedejme se! je jejím posláním, ale až za tou mírně záhadnou a trucovitou pozorovatelkou a glosátorkou.
Fundace příběhu je pozitivní: láska a romantika, jen ji bylo třeba zabalit do současného ironického hávu. Končiny tohoto „lepkavého" čtení jsou přehlédnutelné, jejich základním rysem je obvyklost: rivalita v zaměstnání, nesolidarita ve vztazích, zároveň druh ženského sexismu, naznačení, že existují zákoutí pochopitelná jen věčně holčičí duši.
Do rutiny je pak zasazeno několik momentů, jež vzbuzují obdiv. Hlavní postava je spisovatelka - to znamená podivínka, ta která žije mimo standard, exotický úkaz, zvláštnost přírody. Ale současně - a tím se kruh uzavírá - je to v úvahách „obyčejná ženská" toužící po naplnění, odevzdání, po jediném muži, obětovaná rodině, budující harmonii, odhodlaná hýčkat.
Hýčkané čtenářky
Matylda je zároveň žena očekávající, náročná, světaznalá. Odhodlává se ke změně a ukazuje, že je to možné. Podstatou není sugesce exotického světa, naopak, důležité je, že vše má ráz a nádech samozřejmosti bez předstírání vyšší ambice; filosofuje-li o všehomíru, pak jen v praktickém rozsahu, prostě a účelově. V rovině předpisu, receptu, návodu k použití.
Co je podstatou úspěchu podobné literatury? Neboť prodejnost knih Ireny Obermannové se obvykle s jistotou šplhá k horním příčkám. Nenáročnost a popularita postupů? To základní už bylo vysloveno: je to jednoduché, všechno do sebe ideálně zapadá jako puzzle. Láska jako Řím Ireny Obermannové žije v rámci svého nevelkého a prověřeného území; má spád i švih, čte se lehce, jemně zamrazí i vědomím pomíjivosti.
Potěší, povzbudí. Než v poslední třetině spadne do schematické plytkosti, dokonce se zdá, že překročí standard popového rámce. Po Lásce jako Řím sáhne ten, kdo chce být hýčkán známou a zavedenou pravdou - a ještě o trochu víc sladkou představou.
Irena Obermannová: Láska jako Řím. 117 stran. Vydalo Motto, Praha 2009.
