Londýn - Tate Britain se rozhodla pečlivě zmapovat vztahy Pabla Picassa s britskými moderními umělci. Vedle obrazů španělského matadora visí díla Francise Bacona, Bena Nicholsona nebo Davida Hockeyho. Přestože by se v galerii měl odehrávat nerovný zápas sedmi proti jednomu, Picasso bez rozpaků vítězí.
Kurátoři výstavy Pablo Piccaso and Modern British Art shromáždili přes 150 děl, z toho téměř polovina je podepsána Picassem a chronologicky mapuje jeho kontakt s Bristkými ostrovy. Jedná se o díla, která tam vystavoval nebo prodal. Vedle nich vysí reakce hrtsky (sedmi) britských umělců, kteří se jím nechali inspirovat. Přestože jako jedni z mála rozpoznali genialitu tehdy v lepším případě ignorovaného malíře, výstava pro anglické moderní umění nevyznívá nijak pozitivně a mezi řádky lze vyčíst, že se Britové Picassovi spíše snaží splatit dluh z minulosti.
Picassa bych nakopnul do zadnice
O Picassovo dílo na začátku 20. století jevil v Anglii zájem jen velmi úzký okruh intelektuálů sdružených především v Bloomsbury Group. Neformálním uměleckém spolku, jenž svými názory tvořil protiklad společenským tezím viktoriánské éry. Patřila do něj například Virginia Woolfová nebo malíř Duncan Grant, jehož malby jsou zastoupeny na začátku výstavy. Tradičně konzervativní Británie nebyla na divokou optiku španělského umělce připravena. Jeho obrazy zastoupené na postimpresionistické výstavě v roce 1910 tisk s mixem posměchu a znechucení strhal. Tate Britain koupila první Picassův obraz až v roce 1933. A ani to nelze považovat za vybočení z umírněného akademického diskurzu. Jednalo se o vcelku konzervativní zátiší z modrého období (Květiny, 1901).
Tento "odvážný" nákup hezky kontrastuje s dopisem, který malířka Vanessa Bellová poslala v roce 1911 své sestře Virginii Woolfové. Píše v něm: "Právě prožíváme stav naprostého vzrušení, koupili jsme Picassa za pouhé čtyři libry," a na mysly má Zátiší se sklenicemi a citronem (1907), které se blíží kubistické vizualitě.
Perličkou pak byl proslov Winstona Churchilla z roku 1949, kdy prohlásil, že pokud by Picassa potkal na ulici, s chutí by ho nakopl do zadnice. Nutno podoktnout, že britského státníka, který byl sám konzervativním malířem, nejspíš víc iritoval Picassův vstup Francouzské komunistické strany (1944) než jeho umělecký výraz. Zvlášť, když Picasso byl tou dobou již mezinárodně uznávanou celebritou.
Francis Bacon ve stopách španělského mistra
Picasso tedy neměl potřebu s Anglií udržovat užší vazby a jeho jediná delší návštěva ostrovů proběhla v roce 1919, kdy v Londýně strávil čtyři měsíce s Ruským baletem pod vedením impresária Sergeje Ďagileva. Členkou souboru byla i Picassova tehdejší manželka Olga Khokhlová a Picasso pro představení Třírohý klobouk navrhoval kostými a scénu. To vše je na výstavě k vidění, působivější jsou ale portréty členů souboru.
Jsou jednoduché a fascinují jistotou, s níž jsou vedeny tahy tužky. Musely být hotové během pár minut, možná vteřin. Není divu, že Picassa "tradiční" přístup k tvorbě omrzel a svůj život zasvětil hledání nových cest.
Výstava poodkrývá, jak si každý z anglických umělců z této cesty vybral jednu zastávku, což zásadně ovlivnilo jejich tvorbu. Setkání s Picassem bylo kruciální především pro Francise Bacona. Přestože výraz obou autorů je na první pohled dost odlišný, byly to právě Piccasovy obrazy, které Bacona přesvěčily, aby kariéru bytového designera pověsil na hřebík a začal se na plno věnovat malbě.
Picasso Baconovi odhalil, kam až lze v malbě zajít. Amorfní figury a části těla, studie urtpení a křiku, to vše lze najít u obou autorů. Jak moc měl Bacon k Picassovi blízko, lze vyčíst na sedmi obrazech, které přežily jeho pokus o zničení všeho, co vytvořil před rokem 1944. Čistku portfolia přežilo pouhých devět (!) pláten.
Vlastní gól britského moderního umění
A co další přítomní umělci? Duncana Granta uhranula dekorativnost afrického umění, Windham Lewis z Picassova díla odvodil vorticismus, geometrický abstraktní směr, který je ale vizuálně blíž italskému futurismu. Ben Nicholson převzal kubistickou optiku, kterou následně vyabstrahoval a začal tvořit s Pietem Mondrianem.
Pablo Piccaso and Modern British Art
Tate Britain, Londýn
15. února - 15. července 2012
vstupné: 14 liber
otevírací doba: sobota-čtvrtek 10.00-18.00 (poslední vstup na výstavu v 17.15) pátek 10.00-22.00 (poslední vstup na výstavu v 21.15)
nejbližsí stanice metra: Pimlico (Victoria Line, přibližně 600 metrů), Westminster (Jubilee, District a Circle Line, přibližně 750 metrů) a Vauxhall (Victoria Line, přibližně 850 metrů)
Henry Moore se ve svých oblých a macatých sochách nechal inspirovat Picassovým neoklasicismem, Graham Sutherland se po vzoru Guerniky snažil pomocí karikatury co nejvěrněji vykreslit niterné pocity, a David Hockney si vystačil s Picassovou hravostí, analytickým kubismem jsou pak ovlivněny jeho koláže z fotografií.
K Picassovi přistupují s pokorou i britští novináři. V recenzích píší o "neopětované lásce" a obrazy inspirované Picassem vidí jako "milostné dopisy psané před šedesáti lety, jež se vrátily neotevřeny." Britský Guardian dokonce píše, že celá výstava je vlastním gólem britského umění 20. století.
Českému divákovi to může připomenout situaci, kdy Emil Filla, Picassův celoživotní obdivovatel, spolu s Josefem Šímou nadšeně ukazoval fotografie české moderny. Mistr většinu bez zájmu přešel a zastavil se jen u naivních obrazů Josefa Lady. Jen ty nekopírovaly tehdejší trendy a zobrazovaly svět vlastní a osobitou perspektivou. A o to Picassovi vždy šlo. Staré postupy ho nezajímaly a bez přestání se hnal cestou hledání dokonalých tvarů. Vedle umění hojně i u žen.
Výstava Pablo Piccaso and Modern British Art ukazuje Picassa především jako vizionáře, k němuž kolegové vzhlíželi, ale on neměl pomalu čas se za nimi ani ohlédnout. Jen tak toho mohl vyprodukovat tolik a najít nespočet úhlů, pod kterými lze sledovat svět kolem nás.
