Režisér spolu s dramaturgem Karlem Františkem Tománkem si v Dejvickém divadle pohrávají s našimi znalostmi a zažitými představami o pomstě dánského kralevice i tragickém osudu Ofélie.
Shakespeare na podkladě starého žánru tragédie pomsty stvořil drama o její nemožnosti a nesmyslnosti. Krobot tento standardní výklad převrátil naruby, hru zbavil letitého nánosu patosu, podbarvil příběh balkánskými rytmy a z Hamleta udělal "hrdinu, kterého nikdo nepotřebuje".
Ze tří knižních vydání hry zvolilo divadlo tzv. malého Hamleta, který je údajně záznamem nápovědní knihy; po výrazné dramaturgické úpravě zbylo z textu šestatřicet stran. Výklad postav i scén je neotřelý, ale ne vždy plně srozumitelný.
Nedočkáme se slavné scény s lebkou a hrobníky, závěrečného souboje na kordy ani "Být, či nebýt" pronášeného ve stoji spatném do publika. Monology jsou osekány na minimum, odříkávány zpoza stolu bez vyhrocených emocí; působí tak prostě, jako když se svěřujete někomu, kdo vás neposlouchá.
Inscenace bez velkého gesta pracuje se skrytými významy, které - zdá se - běží za slovy a odráží se v mimice i zdůrazněných pauzách. Jako by se tu ani nehrál Shakespeare, ale tragikomedie s nádechem Čechova a jeho typickými náznaky, což se ostatně odráží ve scénografii. Neosobní prostředí s plechovou skříní střídají kašírované květiny a plážové lehátko. Příběh se vyhrocuje uprostřed klidné chvíle odpočinku.
Hamlet jako hra o obyčejných lidech vzbuzuje řadu otázek. Orientaci ve vztazích znesnadňuje především nezvykle ztišený, téměř soucit budící Claudius Jiřího Langmajera. Mocichtivý bratrovrah je v jeho pojetí spíše nešťastně zamilovaný muž. Ironicky, ale jinak neurčitě působí Getruda Hany Seidlové.
Za své vezme i zažitá představa nevinné Ofélie, která je v podání Vandy Hybnerové nezávislá, posměšná a rozhodně ne bláznivá. Smrti vychází vstříc dobrovolně. Nešťastnou figurkou se jeví též Stanislav Zindulka jako zavražděný král - smutný pán v županu, který jen truchlivě bloudí kdesi na hranici dvou světů. A Hamlet Jaroslava Presla? Trochu frajer, trochu nedobrovolný hrdina, obyčejný kluk, vcelku milý, přesto chvílemi krutě cynický.
Inscenaci nejlépe vystihuje závěrečná scéna, kdy si všichni zúčastnění vypijí svůj příděl jedu a odkráčí ze scény. Diváci přece ví, jak to skončí, kdo koho probodne a kdo se otráví. Režisér tak nemusí inscenovat mnohdy trapně působící scénu souboje Hamleta a Learta.
Krobotův Hamlet není tragédií, ale hrou s nešťastným koncem. Inscenátoři jí sebrali základní dramatický potenciál - boj o moc a Hamletův boj s pochybnostmi. Vyprchalo téma osudovosti, moci; s poklidnými situacemi nastal jen pocit zbytečnosti Hamletova konání. Naštěstí je Shakespearův Hamlet natolik otevřené téma, že snese téměř cokoliv. Co snese divák, se ukáže časem.
Dejvické divadlo Praha William Shakespeare: Hamlet. Překlad Jiří Josek, režie a spolupráce na scénáři Miroslav Krobot, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Martin Chocholoušek a Vladimíra Fomínová, pohybová spolupráce Boris Hybner, scénář a dramaturgie Karel František Tománek. Premiéry 12. a 18. dubna 2006.
