Praha - Ačkoli je román mladé indické spisovatelky Kiran Desaiové Dědictví ztráty lokálně zasazen do velmi konkrétního místa a vypráví životní příběhy konkrétních lidí, dotýká se nenápadně, ale zato zasvěceně palčivých globálních témat.
A ačkoli je román zasazen převážně do 80. let s občasnými výlety do vzpomínek hlavních hrdinů, mohl by se dít přímo teď a tady. Jinými slovy: zdá se, že v době po 11. září nemůže být tento Brokerovou cenou oceněný román aktuálnější.
Globalizace, chudoba na jedné straně, nadbytek na straně druhé, nespravedlnosti páchané bohatými státy na státech chudých, ekonomická migrace, multikulturalismus a všudypřítomná hrozba násilí a protestů.
Městečko Kalimpong na nepálsko-indické hranici je přesně místem, kde se všechny tyto jevy vyskytují, aby pak v nezredukované formě na konci románu kulminovaly.
Anglofilie - zdroj indství
Hlavní hrdinka Sai, sirotek pár let před dospělostí, vyrůstá se svým dědečkem, nevrlým anglofilním soudcem v penzi, jenž má radši svého psa Ťunťu než kohokoli jiného na světě a jenž je permanentně zamračený jako anglické počasí.
Sai se vzděláním v anglickém klášteře a v romantickém opojení prvních citů vůči svému učiteli matematiky mladíku Gyanovi nemůže postřehnout nespravedlnosti, které páchá její autoritářský a bezcitný dědeček na ostatních, zejména na svém kuchařovi, a které napáchala koloniální nadvláda Angličanů v její vlastní zemi.
Chudičký kuchař nemá zhola nic, jen velké sny, které vkládá do dopisů od svého syna Bižu, jehož vyslal do Spojených států udělat díru do světa. Ve vysněné zemi dostatku a splněných snů, nejen těch amerických, však Bižu neustále naráží jen na ponížení a opovržení a indickou rýži, která je ve Státech dostupnější než v jeho rodné zemi.
Na scénu dále vstupují dvě indické sestry Lola a Noni, které jsou angličtější než sami Angličané a které žijí v obrovské vile s ještě větší zahradou. Obě sestry představují typ Indů, kteří koloniální minulost považují pro Indii prospěšnou a díky které se podle nich Indie může považovat za moderní zemi.
Zatímco tyto postarší dámy kritizují trinidadského autora V. S. Naipaula za jeho nemodernost a za to, že se nedokáže zbavit své koloniální neurózy, tak „dávno přeci zastaralé", visí jim venku šňůře spodní prádlo z Marks and Spencer a v ledničce mají čerstvé zásoby pomerančového džemu z Anglie. Pro ně ultimátní důkaz toho, že Indie je vyspělou a pokrokovou zemí.
Generace ztracených Indů
Spolu se sestrami, Sain dědeček, jemuž se dostalo právního vzdělání v Cambridgi v dobách, kdy Indie byla v područí Britů, představuje generaci tzv. ztracených Indů. Džemúbháímu Popatlatovi Patelovi jeho anglická bytná neřekne jinak než Jamesi a on sám co nevidět pod vlivem anglické kultury a chmurného počasí přestává rozumět, kým vlastně je.
Zatímco v Anglii nemůže vystát studenost a nezúčastněnost Angličanů, po návratu domů naráží na nekulturnost a necivilizovanost svých krajanů. A tak mu, tak jako sestrám Lole a Noni, nezbývá než velebit starou dobrou Anglii, byť by tam nechtěl žít, a nadále opovrhovat zaostalostí svých bližních.
Leze mu krkem kuchařova pověrčivost a výklad, že duchové se nevyskytují tam, kde je elektřina; manželčina neschopnost naučit se základům angličtiny a Gyanovo jezení rukama.
Dlouholetá nadvláda Západu, v tomto případě Anglie, zplodila tyto strádající jedince, závislé na anglickém džemu a BBC v případě Noni a Loly, lásce k psovi Ťunťovi v případě soudce či synových dopisech v případě kuchaře. Všichni mají oči upřené k západu, kde podle nich leží naděje na lepší zítřky.
Bouřlivé časy
Píše se rok 1988 a na nepálsko-indické hranici to vře jako voda v bodě varu. Do ulic vcházejí Gurkhové, členové nepálského zdatného kmenu, jehož bojovnosti využívali Britové ve své vlastní armádě, aby povstali proti Indům, kteří jim podle nich ukradli vlastní zemi.
Ve chvíli, kdy si Sai a její učitel Gyan nesměle prozkoumávají své duše a hlavně těla, přestávají vnímat svět kolem sebe a zejména v ulicích všudypřítomná hesla jako „Nemáme vlastní stát", „Žádáme Bengálsko, aby nám vrátilo vlastní zem", ale také o něco praktičtější rady jako „Jsi-li ženatý, nekoketuj s rychlostí."
A je to právě bezútěšná situace na nepálsko-bengálské hranici, která jejich životy záhy ubere jiným směrem než by sami chtěli. Gyan, coby sám Gurkha, se dává ke vzbouřencům se vznešeným cílem bojovat za vlastní národ a Sai s opovržením opouští.
Ironie a paradoxy doby
Kdykoli se zdá, že situace nemůže být zoufalejší, vstupuje do hry autorčin smysl pro humor. Vážnost situace či tématu s oblibou podrývá vtípky, jež čtenáře nejen pobaví, ale leckdy upřímně rozesmějí.
Do vily Noni a Loly se právě dobývají povstalci, obě sestry zčásti naštvaně a zčásti rezignovaně vyčkávají, co bude dál, s po anglicku milovaným kocourem na klíně, který má „prdelku staženou do rozzlobeného vykřičníku".
Desaiová se netají svým smyslem pro ironii a schopností propojit souvislosti spolu zdánlivě nesouvisející. Vzniká tragikomický obraz světa plný paradoxů, kdy jeden cestuje, aby se z něj stal služebník a sloužil ostatním a druhý zas, aby se z něj stal král.
Bohatí turisté ze Západu si na pohlednici domů stěžují na místní poměry, zatímco v jejich rodné zemi Bižu leckdy žije v ještě horších podmínkách.
Desaiová je mistryně popisu psychických stavů hrdinů, k čemuž si velmi osobitě pomáhá užitím předmětů každodenního života, takže i čerstvě nacpaný polštář (kuchaře) může vyjadřovat stav duše.
Čtěte více: Booker Prize má nejmladší žena
Ztráta na obzoru
Přesto Dědictví ztráty není radostná kniha. Desaiová ve svět nezištného míchání kultur nevěří; ba naopak, skepticky líčí sobeckost bohatého Západu, jenž pod rouškou globalizace dohání chudého občana třetího světa k zoufalým činům. Ekonomická migrace, ilegální existence, ponižování vedoucí ke ztrátě vlastní identity a leckdy snů.
Podle Desaiové multikulturalismus, tolik propagovaný na Západě, může v reálu existovat pouze na akademické půdě a v obývacích pokojích západních rodin se často scvrkává na konzumaci kuřete tikka masala, které Bižu připravuje v bídných a nedůstojných podmínkách.
Desaiová nemilosrdně nechává své hrdiny napospas svým krutým osudům bez možnosti vykoupení či pokání. Hořkosladká příchuť zůstává ještě dlouho poté, co knihu zavřete a vrátíte zpátky do knihovny.
Od vypuknutí povstání Gurkhů se věci náhle dávají do rychlého pohybu a co se na začátku zdálo rozpojené, se spojuje. Pavučina událostí a osudů se sbíhá, aby se téměř všichni hrdinové a hrdinky potkali na jednom místě v jednu chvíli a téměř všichni přišli o své sny, plány a iluze, kterými do teď žili. Ztráta je pro všechny nevyhnutelná.
