Recenze - Přepínání mezi dvěma kanály, na kterých úplně něco jiného; ani jedno se vám úplně nelíbí a není důvod, aby se obě věci prolínaly, ale dohromady dávají divácký zážitek, o kterém jste si rozhodli vy sami.
Něco takového připomíná společná výstava Libuše Jarcovjákové a Jiřího Poláčka v Galerii Langhans.
Jakási expozice předtím nevystavených prací obou autorů přes rušičku - a šla by použít další audiovizuální přirovnání, protože soubory Oni a V noci s reálným přesahem tvoří nezamýšlený pendant Televizních novin po 25 letech vysílaných na ČT 24.
Oba autoři nás zavádějí do raných osmdesátých let, období 1982 1985. S tím rozdílem, že jej prezentují jako čas, ke kterému měl někdo vztah, pro někoho něco znamenal.
Citově subjektivní protipól reality zpráv, které ve čtvrtstoletí opožděné repríze referují o tom, jak redaktor jel do továrny na traktory, co tam viděl a kladl si otázku, proč se učni špatně učí.
Zatímco černobílé vzpomínky Jarcovjákové pohlíží na minority Vietnamců a homosexuálů, Poláček si noční modrou a zelenou idealizuje vylidněný Žižkov a Smíchov.
Záměrně použitá kategorie vzpomínky s ohledem na fotografie Jarcovjákové má navodit skutečnost, že se nejedená o reportáž ani dokument v ryzím slova smyslu. Autorka nefiguruje ve hře jako outsider, který přichází o minoritách informovat.
Projekci fotografií z nočního klubu, který patřil homosexuálům, ale nad ránem i dojíždějícím prostitutkám, taxikářům, jimž diskžokej pouštěl skladby na přání za tučné spropitné, doprovází tehdejší hudba. A vhled působí jako vypadlý ze zapomenuté pozůstalosti: familiérně a domácky.
Pro Jarcovjákovou je v obou souborech médium fotografie buď nástrojem mezilidské komunikace a navázání vztahu tam, kde jakýkoli jiný společný jazyk chybí (v případě Vientnamců, které Jarcovjáková učila česky) - nebo snahou zapamatovat si, připomenout sama sobě (momentky z T-Clubu).
Právě proto má ta zdánlivá bezstarostnost póz vietnamských studentů před embéčky a žiguly nebo banální bujarost noční oázy v podtextu rozčarování z toho, že bratrská výpomoc nefunguje, na "rákosníky" je málokdo zvědavý, a v T-Clubu se baví v socialistické společnosti neexistující subkultury. A i kdy jsou tehdejší účesy bohudík v nenávratnu, hodně z té doby je stále přinejmenším mentálně přítomno.
"Pro hipíka byla smutná Praha šok, drtič, svěrák," dodává k té nevyřčené fernetové hořkosti svůj odstín Jiří Poláček. Respektive bleskem extrémizovanou barvu, protože fotograf reaguje na Prahu se stejnou tvrdostí a vyráží na místa, kterým by člověk nejen v paměti přisoudil šedivou.
Blesk se v jeho pojetí stává kýblem syté barvy, kterou chrstne na tehdejší nepovzbudivou realitu; a až doma po vyvolání zjistí, jak jeho z určitého pohledu "vandalská" akce dopadla.
Leitmotiv Poláčkových výjevů, na nichž stojí i instalace v přízemí galerie, tvoří nároží. Domy s ostrou hranou na styku dvou ulic, jež se rozbíhají do bleskem nenasvítitelné dáli.
Roh je stanoviště člověka, který se chce krýt i hlídat okolí, chce získat přehled. Výhoda, k níž pozorovatele dovede paranoia, že po něm jdou. V realitě, která je naprogramovaná pravoúhle a chybí možnost vystoupat nad ni vlastně jediný způsob, jak zrakem obsáhnout maximum. Stát na rohu.
Úběžníky stýkajících se ulic vedou pohled pozorovatele do šíře. A zároveň v opačném směru nechávají svět padat do jeho fotografického trychtýře.
Libuše Jarcovjáková & Jiří Poláček: Oni & V noci Fotografie z raných osmdesátých. Vodičkova 37, Langhans Galerie Praha. Výstava se koná do 27. února.
