Recenze - Když chce člověk vyrazit na špičkové hudební umění, osvědčená rada zní: zajeď do Vídně nebo Berlína. Ve vídeňském Musikvereinu nebo v budově Berlínské filharmonie (a ani v místních operních domech) se prakticky nespálíte. Jenže je tu ještě jedno město, které je zbytečně ve stínu obou metropolí. Mnichov. Přitom je dopravně dostupný a hlavně tam výborně hrají!
Na koncertech 31. ledna a 1. února 2013 uvedl Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu s dirigentem Herbertem Blomstedtem dramaturgicky zajímavý program. Česko-dánskou drobničku, o které ještě bude řeč, jednu z nejslavnějších Mozartových symfonií (č. 40 g moll) a Dvořákovy Biblické písně. Německý barytonista Christian Gerhaher je interpretoval v češtině, což je neobvyklé.
Pokud už Biblické písně v německých zemích znějí (a ne zrovna v podání Magdaleny Kožené, Dagmar Peckové nebo Martiny Jankové), málokdo si troufne na těžkou a záludnou češtinu. A Němci sami se podivují, proč je u nich tahle hluboká, a přitom velmi prostá hudba vlastně nedoceněná a neobjevená. (U nás se sice Biblické písně zpívají a nahrávají výrazně častěji, ale otázku, jestli se nám jejich duchovní svět trochu nevzpírá, bychom si měli kontrolně položit taky.)
Hudební vyznání víry
Biblické písně jsou zvláštní žánr. Nejsou epické a dramatické jako třeba Schubertův Král duchů, ani lehce popěvkové a lahodně melodické jako Leoncavallova Mattinata, ani emocionálně vypjaté jako některé Mahlerovy písně. Dvořák složil Biblické písně (původně určené pro nižší hlas s doprovodem klavíru) během pouhých tří týdnů v březnu 1894 v New Yorku. I když si sám vybral texty z Knihy žalmů Bible kralické, nedá se říct, že by chtěl svojí hudbou evokovat starozákonní atmosféru nebo že by chtěl naopak jakkoli vstupovat do sporů o podobu církevní hudby koncem 19. století.
Dvořák sám výborně vystihl největší sílu i největší úskalí svých písní, když řekl, že je nestačí zpívat, ale že jsou to svého druhu modlitby. Momenty, kdy je člověk naprosto otevřený světu a (ve Dvořákově případě) Bohu, kdy nechává nahlédnout do svého nitra v okamžicích radosti, pochyb i tápání, když má strach, když potřebuje pomoc, když jediné, co mu zbývá, je doufat… Je to hudební vyznání víry (ne nutně v církevním slova smyslu), hudba tu hovoří o životních a duchovních oporách.
A tohle všechno čeká na interprety. Nestačí tedy výborně zpívat a správně vyslovovat, nestačí být ve výrazu prostý a neokázalý. Biblické písně u každého zpěváka ukážou, jestli pochopil, o čem jsou. Většinou se to nedá zamaskovat. Christian Gerhaher nemusel na mnichovských koncertech maskovat nic. Má jasný a znělý hlas bez přílišného vibrata, a k tomu vypravěčský dar. Soustředěné napětí, které zavládlo v sále při jeho Biblických písních, je toho druhu, kdy publikum vycítí, že se na pódiu odehrává něco hodně osobního a vtahujícího, čeho je možné se tiše účastnit. Gerhaher přitom netlumil výraz, aby vyvolal dojem oproštěnosti a ztišení, ale ani přehnaně nedramatizoval místa, kde se zpívá třeba o činech Hospodina vyvolávajících děs… Jeho Biblické písně byly výrazově bohaté a pestré, mnohdy vypjaté, a zároveň zpívané se vší vážností a vnitřním pohnutím.
A navíc v téměř bezchybné kralické češtině! Třeba v sedmé písni (Při řekách babylonských, tam jsme sedávali a plakávali) jsem i na nahrávkách mockrát slyšel něco ve smyslu „na krby…", „na hrby…" nebo dokonce „na drby…". Gerhaher naprosto zřetelně a čistě vyslovil „na vrby v té zemi zavěšovali jsme citary své". Pozornost věnoval každému slovu všech deseti písní.
„… neboť jsem opuštěný a ztrápený…"
Čtvrtá píseň (Hospodin jest můj pastýř) byla víc recitativní. Obvyklejší je interpretace, kdy se jednotlivé tóny melodie hodně vážou k sobě a hodně propojují. Ale znělo to přesvědčivě a navíc Dvořák v partituře předepisuje „Quasi recitativo". V jiných písních bylo pár míst, ve kterých se nepodařilo vyzpívat skupiny tónů jako jeden oblouk, třeba na začátku druhé (Skrýše má a paveza má ty jsi), kde se na čtyřech taktech mají vyklenout slova „abych ostříhal přikázání Boha svého" - ale to bych přičítal spíš pěvcově snaze o co nejlepší výslovnost češtiny, která mu občas hodila klacík pod nohy.
Zajímavé byly písně č. 5 (Bože! Bože! Píseň novou…) a č. 10 (Zpívejte Hospodinu píseň novou). Často znějí jako radostné juchačky, ve kterých si interpreti „uleví" od zatěžkaného obsahu okolních písní. I orchestr, který hraje v plném obsazení (i s trianglem), obvykle vytváří atmosféru, která mi připomíná veselé vánoční koledování. Problém je, že obě písně pak působí neorganicky a trochu přilepeně. V Mnichově zněly jako přirozená součást celého cyklu. I když měly radostnou energii, tak „nejuchaly". To byla zásluha skvělého orchestru, který doprovázel tak dobře, že jste si ho ani neuvědomovali. Ale přesně v místech, ve kterých měl co říct, se objevil; a pak se zase proměnil v pokorného doprovazeče.
Největších hloubek podle mě Christian Gerhaher dosáhl v písních č. 6 (Slyš, ó Bože, volání mé, pozoruj modlitby mé) a č. 8 (Popatřiž na mne a smiluj se nade mnou, neboť jsem opuštěný a ztrápený). Obě jsou vystavěné od počátečních pochyb a nejistoty (v případě druhé písně dokonce trápení a hříchu) k závěrečné chvále, resp. slovům „neboť v Tebe doufám". A přesně tak - s velkou pokorou a jakoby v pokleknutí - také vyzněly.
Když Christian Gerhaher dozpíval, ozval se velký a dlouhotrvající potlesk. Nevím, jestli jsem byl sám, ale přišlo mi, že mnozí posluchači by si některou z Biblických písní ještě přáli zopakovat. Gerhaher se vracel na pódium poprvé, podruhé, potřetí… pošesté. Pak vzal z pultíku svůj part, uklonil se a odešel. Bylo určitě svůdné dát přídavek, ale to by znamenalo vytrhnout některou píseň z celku a to by se vlastně neslušelo.
Česko-dánská drobnička a lekce Vídeňákům
Biblickým písním se v Německu možná blýská na lepší časy. Za poslední rok je uvedly dva nejvýznamnější orchestry: Berlínská filharmonie a Bavorští rozhlasoví symfonikové. Na mnichovském koncertu ale nebyly Biblické písně samy…
Uvedlo je dílko Dána Carla Nielsena psané k 10. výročí založení Československé republiky v roce 1928. Přeložit by se dalo asi jako „V česko-dánském lidovém tónu". Hudebně parafrázuje slováckou píseň Teče voda, teče a nejznámější dánskou středověkou baladu Dronning Dagmar ligger udi Ribe syg (Královna Dagmar leží v nemoci ve městě Ribe). Příležitostná osmiminutová skladba obě písně půvabně propojuje a je škoda, že u nás je prakticky neznámá. Podle dostupných informací ji nikdy nehrála ani Česká filharmonie ani Symfonický orchestr FOK, ani Symfonický orchestr Českého rozhlasu; na CD existuje jen nahrávka Komorní filharmonie Pardubice).
A ještě závěrečná nespravedlnost: nebudu se podrobně věnovat Mozartově nádherné Symfonii č. 40 g moll, která zazněla ve druhé polovině večera. Snad jen že byla hrána se všemi repeticemi (tedy s opakováním částí jednotlivých vět tak, jak je Mozart předepsal) a zároveň v rychlejších tempech než je obvyklé, k čemuž Bavorské rozhlasové symfoniky vedl energický a letos šestaosmdesátiletý dirigent Herbert Blomstedt. V hlavní roli byl orchestr, který má úžasnou kulturu hraní na smyčcové nástroje a skvělé, nádherně pronikavě znějící dechové nástroje (klarinety, flétny…)
Mimochodem: nejdelší šéfdirigentskou etapu strávil se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu Rafael Kubelík (1961-1979). Jde také o týž orchestr, který se v pomyslném žebříčku světových orchestrů vyhlašovaném časopisem Gramophone umístil v roce 2009 na 6. místě, tedy jen o něco málo níž než Berlínští nebo Vídeňští filharmonikové. Pokud jde o Mozarta, tak Bavorští rozhlasoví symfonikové strčili do kapsy právě Vídeňskou filharmonii - alespoň v té podobě, v jaké jsme ji s Danielem Barenboimem zažili na Pražském jaru 2012.
PS: V letošní sezóně dirigují Bavorské rozhlasové symfoniky v Mnichově - ve městě zhruba stejně velkém jako Praha - tito světoví dirigenti: Mariss Jansons (šéfdirigent), Simon Rattle, Andris Nelsons, Yannick-Nézet Séguin, Kent Nagano, Riccardo Muti, Daniel Harding, Herbert Blomstedt, Zubin Mehta, Alan Gilbert, Esa-Pekka Salonen, Sakari Oramo, Riccardo Chailly, Ingo Metzmacher. Je to opravdu extraliga…
PPS: A ještě k Biblickým písním v „populární kultuře". Každý, kdo viděl film Kolja, zaslechl aspoň jednu z nich. Čtvrtá - na slova „Hospodin jest můj pastýř" - tam zní při smutečním obřadu v krematoriu a Zdeněk Svěrák během ní flirtuje s Libuší Šafránkovou. O přijímání Biblických písní v českém prostředí to doufám nijak nevypovídá.
