Román The Rotters Club - v rámci edice Světová knihovna ho vydává Odeon - vypráví o školácích v průmyslovém Birminghamu. Do jejich průšvihů a lásek se promítá obraz britské společnosti v 70. letech minulého století. Stávky, teroristé a rasová nesnášenlivost. Ben Troterr se vyrovnává s následky bombového útoku, jeho otce brutálně zbijí při demonstraci. Přesto je tu místo pro  lásku a humor. Ukázku z knihy si přečtěte ZDE.

V Biminghamu jste se narodil. Odráží Pár trotlů vzpomínky z vašeho mládí?
Jde z velké části opravdu o vzpomínky. Není to autobiografie, ale vlastní zkušenosti mě určitě dost ovlivnily. Psal jsem si v mládí deník a spousta kapitol z něj vychází. Postava Bena ukazuje, jaký tehdy mladý člověk musel být. Snobský a vážný - a tím pádem tak trochu směšný.

Foto: Odeon

Kniha je plná hudby a hudebníků, podobné postavy lze najít i ve vašich dalších románech.
Vždycky jsem si přál stát se profesionálním hudebníkem. Každé ráno hraju na klavír, jenže nemám talent. Tak o hudbě alespoň píšu. Hodně odkazů na hudbu je právě v románu Pár trotlů i v nepřímém pokračování s názvem Uzavřený kruh. Ty dvě knihy spolu hodně souvisí. Doufám, že Uzavřený kruh vyjde brzy česky.

Chystáte se napsat ještě další díly příběhu?
Zatím ne. Zrovna jsem dopsal jeden kratší, úplně jiný příběh o sedmdesátileté umírající ženě. V knihách Pár trotlů a Uzavřený kruh jsem řekl vše, co jsem chtěl - tedy hlavně příběhy z doby mého mládí. Mým záměrem bylo napsat něco podobného, o čem vypráví film Kdyby... (kultovní film režiséra Lindsay Andersona z roku 1968, za kamerou stál Miroslav Ondříček - pozn. red.). V románu Pár trotlů jsem se dost inspiroval i českou literaturou, konkrétně formou knihy Taneční hodiny pro starší a pokročilé od Bohumila Hrabala. V jedné kapitole románu, podobně jako v Hrabalově knize, jsem nějakých 13 tisíc slov vměstnal do jedné věty.

Znáte i jiné Hrabalovy knihy?
Jistě, je to určitě jeden z mých nejoblíbenějších autorů vůbec. Nejradši mám knihu Obsluhoval jsem anglického krále, tu jsem četl snad třicetkrát.

Co se vám na jeho příbězích líbí?
Jeho poetika a hlavně humor. Myslím, že mám rád podobný styl humoru jako Češi. Snažím se, aby i mé knihy byly odlehčené špetkou humoru. 

Podíval jste se někdy do Čech?
Před dvanácti lety jsem byl společně s manželkou na výletě v Praze. Ale byl to takový klasický turistický zájezd. Na nějaké bližší zkoumání třeba místních hospod jsme neměli dost času.

Znáte současné české autory?
Jedině snad Kunderu. Do angličtiny je překládáno málo knih středoevropských spisovatelů. Je to zvláštní, vžtyť tolik britských autorů je překládáno do nejrůznějších evropských jazyků. Přitom britská literatura není o nic lepší než německá, polská nebo česká.

Měl jste někdy silný sen jako Sára, postava z vašeho Domu spánku? Ta sen nedokázala rozeznat od reality...
Jednou se mi zdálo, že matka mého dobrého přítele zemřela. Začal jsem psát kondolenci a odeslal ji. Až po nějakém čase jsem si začal říkat, jestli to nebyl sen. Zavolal jsem tomu příteli a on mě ujistil, že je jeho matka živá. Sedl jsem znovu ke stolu a začal psát postavu Sáry a příběh Dům spánku.

Míváte zvláštní sny častěji?
Ani ne. Ale ve spánku se dějí různé věci, a ty mě fascinují. V dětství jsem byl náměsíčný. Teď už jsou mé sny daleko nudnější než sny mých knižních hrdinů.

Jaký váš sen byl nejpodivnější?
Před mnoha lety, když jsem dospíval, jsem měl sen, o kterém často přemýšlím. Noční město, zničené, možná nukleární katastrofou, všude tma, zoufale hledám své děti. Nikdy na ten sen nezapomenu. Bojím se, že se to jednou opravdu stane.