Recenze - Muži obyčejně začnou běhat, když jim začne existencinálně téct do bot a mají pocit, že musí sami sobě ještě něco dokázat. Haruki Murakami si maratónské tretry obul ze zcela prostého důvodu - když se na začátku 80. let stal spisovatelem na plný úvazek, potřeboval se udržovat ve fyzické formě. Jak japonské gesto od Japonce, který se snaží utéct tradicím.
O dvě a půl dekády později shrnul jeden z nejprodávanějších spisovatelů současnosti svoje maratónské zážitky do knihy esejů O čem mluvím, když mluvím o běhání (vydal Odeon tradičně v překladu Tomáše Jurkoviče).
Na jednom místě knihy Murakami sám přiznává, že spíše než geniálním bohémům nahrává dnešní doba spisovatelům, kteří svůj talent manažérsky dávkují. Psaní románů ztratilo romantickou auru, zůstala každodenní dřina, která se vlastně vůbec neliší od trpělivého ukrajování kilometrů na silnici. I proto je sedmá Murakamiho kniha přeložená do češtiny stejnou měrou o běhání jako o psaní.
Memoáry, spisovatelský manuál, filosofické eseje i pedantský běžecký deník v jednom - O čem mluvím, když mluvím o běhání představuje českému čtenáři populárního japonského spisovatele z odlišného úhlu než jeho oceňované romány.
I při meditacích nad běžeckými botami nicméně Murakami ukazuje, jak dokáže i nejbanálnější téma proměnit s typicky japonským citem pro střídmost v popový produkt globálního použití, jež si přesto udržuje nepopiratelné literární kvality; jeho nejslavnější román Norské dřevo vyšel už v šestatřiceti jazycích.
Bolest je nevyhnutelná. Utrpení nikoli
Doma i v USA mělo devět „běžeckých" esejů napsaných mezi léty 2005 a 2006 zkrátit čekání Murakamiho fanoušků na jeho nový rozsáhlý román 1Q84, jehož třetí svazek vyšel v Japonsku letos v dubnu (anglický překlad se chystá na příští rok). Spisovatelská superstar prý s vydáním O čem mluvím... dlouho váhala, přesto to nakonec byl komerční sukces; jako obvykle. Anglický překlad zařadil The New York Times mezi sto nejprodávanějších knih roku 2008. (Mimochodem IQ84 se v Japonsku prodal v astronomickém nákladu milion kusů.)
V Česku už vyšla přesně polovina Murakamiho románů, autorova „non-fiction" díla (stejně jako jeho výtečné povídky) jsou u nás zatím neznámé. Jeho literatura faktu zahrnuje cestopis, několik knih o jazzu nebo sbírku rozhovorů s protagonisty sekty Óm šinrikjó a svědky jejich útoku na tokijské metro v roce 1995. Teprve v O čem mluvím... ale Murakami poprvé předstupuje před své čtenáře sám za sebe.
Fascinován americkou popkulturou, odmítl Murakami „normální život" a v polovině 70. let si s manželkou v Tokiu otevřel jazzový bar. Spisovatelství zkusil víceméně ze zvědavosti a na profesionální dráhu se vydal po úspěchu třetího románu Hon na ovci.
Aby vydržel fyzickou námahu spojenou se psaním románů, začal běhat. Hodinu denně - zhruba deset kilometrů. Dodnes dokončil kolem třiceti maratónů (včetně jednoho stokilometrového) a několik triatlonů.
„O psaní knih mě hodně naučily každodenní ranní běhy," pochvaluje si v knize. Běh na dlouhou vzdálenost je podle Murakamiho stejně jako psaní románu záležitostí vytrvalosti a soustředění; extrémní fyzická námaha vyvažuje jeho duševní souboje s matérií příběhu. Je-li na konci román nebo úspěšně zdolaná vzdálenost 42,195 kilometru, je už pak jen záležitostí „formátu", do kterého se pustíte.
Vydržet běžet až do konce
Hrdinové Murakamiho románů v sobě vždy mají něco ze svého autora - nejčastěji podprahové napětí mezi tradičními japonskými normami a západním „volnomyšlenkářstvím". Autobiografických prvků bychom v jeho textech našli spousty - jeho hrdinové už byli majiteli jazzového baru, hudebními fanoušky i spisovateli, ale žádný z nich dosud neběhal maratón. Třeba mu to přišlo příliš banální téma, na druhou stranu po přečtení O čem mluvím... může čtenář úspěšně nabýt dojmu, že běh je pro Murakamiho vysoce intimní záležitostí.
Přesto se neuchyluje k metafyzickým rozborům; jeho popisy denní rutiny dlouhých měsíců vedoucích k newyorskému maratónu jsou pragmaticky strohé a postřehy často hraničí s banalitami. Jenže v Murakamiho textech se ta největší dramata dějí právě mimo slova - jako čtenářovo satori odstartované nenápadnými spouštěcími mechanismy schovanými uprostřed banalit příběhu. platí to i pro knihu, v níž je hlavním hrdinou on sám. Muž, který při psaní - stejně jako při běhání - nebojuje s nikým jiným, jen sám se sebou.
O čem mluvím... je v neposlední řadě také knihou o stárnutí. Vracející se obraz mrtvých zvířat, jež při maratónském běhu potkává u silnice, je symbolickým mementem - každý z nás jednou svůj běh životem skončíme. Jen ti nejšťastnější z nás ale můžou doufat, že naplní motto, které si Murakami na konci knihy vybírá za svůj epitaf: Alespoň vydržel běžet až do konce.
Dosavadní recenze českého vydání knihy byly na rozdíl od ohlasů na Murakamiho romány poměrně nejednotné. Zásadní spor se vede o to, zda je občasná laxnost a banalita zápisků spíš ukázkou nekoncentrovanosti, nebo dokonce oné manažareské vypočítavosti, či naopak typickým příkladem buddhistické tradice života (přitom se objevil i názor, že Murakami naprosto nechápe transcendentální rozměr běhání).
Není to rozhodně nejzásadnější Murakamiho kniha. Příliš nefunguje jako memoáry, na to jsou vzpomínky opravdu příliš roztříštěné; občasné silné zážitky z běžeckých krizí jsou slovy vlastně nepřenosné a svět už četl i stovky lepších spisovatelských manuálů.
Nakonec je to možná ... jako si zaběhat s jedním z nejzajímavějších autorů současnosti.
Haruki Murakami: O čem mluvím, když mluvím o běhání. Přeložil Tomáš Jurkovič. 176 stran. Vydal Odeon, Praha 2010.
