Ta výstavní instalace v podlouhlém, čistě bílém prostoru sousedícím s kavárnou na jedné z rušných ulic v centru Prahy působí přívětivě až nenáročně.
Obrazy Jany Vojnárové svítí jasnými, pozitivními barvami, sochy Anny Hulačové jsou pěkně oblé a malé - jen je v náručí pochovat. Při bližším pohledu je ale všechno jinak. Busty i celé postavy, nejčastěji z betonu, mají odseknutou tvář. Na jejím místě se rýsují podivné tvary: jednou je to cedník, lezoucí mravenec nebo břity z holicího strojku.
Barevné obrazy se zase rozpíjejí, jako by šlo jen o mámivý filtr, za nímž lze zahlédnout cosi osudového. Vystavený soubor inspiroval zážitek malířčiny babičky z druhé světové války, kterému ale autorka odňala konkrétní reálie. Postavy mají smyté kontury, ztrácejí se v nezřetelném, barevném pozadí. Jejich gesto, vztažená ruka nebo jiný pohyb, však zůstává.
"Vojnárová se vrací do temných časů naší historie, zobrazuje člověka v apokalyptickém prostředí. Naopak Hulačová apokalypsu předvídá," podotýká kurátor výstavy Pavel Kubesa.
Na výstavě se obrazy a sochy rytmicky střídají, plátna středních rozměrů doplňuje i série malých koláží, na nichž Vojnárová pracovala paralelně s obrazy. Jsou na nich fotografie lidí, ze kterých si autorka do svých pláten půjčuje obrysy. Postavám ale vymýšlí vlastní situace.
"Mám ráda staré fotky, nejde jen o snímky naší rodiny," říká malířka, která figury na plátně často přemalovává a zase navrací. Vznikají obrazy na pomezí abstrakce a konkrétního díla. "Jako když člověk hledá v paměti vzpomínky," usmívá se malířka.
Paralelní pozdravy
Anna Hulačová, Jana Vojnárová
Praha, Galerie NoD
Výstava je otevřená do 16. února 2018.
Sochy Anny Hulačové nejsou celé z betonu, i když tvrdý, surový materiál převažuje. Na jiných výstavách pracovala také s hlínou, těstem, obilím nebo včelími plástvemi. Sochy pokládala do úlů a čekala, až včely vyplní otvory vlastní "architekturou".
Tentokrát jako doplňující materiál použila narůžovělou polymerační hmotu. Zpola ležící postava s pohádkově drobnýma ručkama se vzpírá, ale nemá šanci. Hrudník jí zakrývá plastová mřížka, možná vetřelec, který už zasáhl organismus. Špičaté polypy pokrývají i obličej. Z umělé hmoty je i květina, vyrůstající z obrácené pyramidy, a také dlouhá tlustá šňůra, jejíž konec má tvar lidské ruky a sahá na jeden z dominantních obrazů výstavy.
Sochařka ukazuje také smysl pro humor. Jedna z jejích postav, ta, která má místo obličeje cedník, sedí schoulená s koleny u brady a s někým telefonuje. Místo mobilu ale svírá u ucha rybu.
