Recenze - Vztah fotografie k času vždy představoval jednu z jejích klíčových hodnot. Ať už šlo o zaznamenávání vzpomínek jednotlivce nebo o přesah na jakousi kolektivní paměť.
Médium z podstaty samo vybízí k projektům, jež staví na jeho pádné schopností svědčit a znovu zpřítomňovat zobrazený okamžik.
Dvě takové polohy, jimiž fotografie může filtrovat tok času, prezentují na sobě nezávislé fotografické výstavy v pražském Mánesu. První toporně a otrocky, druhá jaksi mimoděk, a proto elegantně.
Jeden den České republiky nepřináší na tuzemské a nutno dodat, že už vůbec ne na světové scéně nic nového. Pouze obnovuje projekt Adolfa Ziky z roku 1999. Jeho iniciátor i nyní patřil mezi poradce happeningu, který uložil 135 českým fotografům zadání nafotit momentku České republiky v rozmezí od pravého poledne 28. října do poledne následujícího dne.
Koncept je zcela jistě atraktivní pro zúčastněné fotografy, když ho přijmou jako táborovou bojovku: vyrazit do terénu a nasbírat co nejvíce fáborků. Ovšem přitažlivost se vytrácí ve chvíli, kdy výběr takřka tří set snímku ulovených na den vzniku Československa podrobíme otázkám: Co je ústřední výpovědí té nespojitelné sumy jednotlivostí? Co říká o čem a pro koho?
| Čtěte zde: Informace o projektu a další snímky |
Jaká idea vyvstává z fotografií promítačů brněnského kina Lucerna, které sdílejí prostor s portréty signatářů Charty 77, kteří sousedí s výjevy z chatařské osady, které sousedí se zátiším osamělého basketbalového koše ve zvlněné krajině, který sousedí s černobílou reportáží z domu s pečovatelskou službou, který sousedí s Holomíčkovým autoportrétem, který sousedí s prezidentem Klausem konajícím na ten den obligátní státnické povinnosti?
Co to má vše společného? Něco víc než snahu vyvolat údiv nad podivnou synchronicitou dějů? Ať jsme prezident nebo matka na mateřské dovolené, spojují naše paralelní osudy jediné dva faktory, které jsme si nemohli zvolit a které výstava oslavuje: národnost a čas.
A jestli je to ono, není trochu moc málo? Je.
Ze všech dějů, jež by mohly být rozpracovány, zdůvodněny ve svém kontextu a dopracovány do souvislostí, se stávají vyprázdněné, nic neříkající formule smířlivého všelidského pinožení na té zdejší malé hroudě.
K tomu ještě přidejme, že většina autorů odevzdala svým kompozičním i tematickým rukopisem zatížené standardní snímky. Holomíček dal "holomíčkárnu", Cudlín "cudlínovinu" a Alena Dvořáková s Viktorem Fišerem pro jistotu část souboru Největší Čech, s kterou obeslali Czech Press Photo.
Výsledek se podobá samoúčelnému stroboskopu, který někdo zapomněl včas vypnout a všichni si mezitím zkazili oči. Co by v normálním světle vypadalo jako pohyb, rozložilo se do okének, která jsou od sebe vzdálená natolik, že už si je nejste schopni složit do nějaké rozumné návaznosti.
A pochybnost, že pojítko vyvstane samo od sebe při plánované výstavní repríze Jednoho dne České republiky v roce 2038, je poměrně oprávněná. Spíš se dá čekat, že se po třiceti letech společně zasmějeme, jak směšný hadry se tehdy nosily.
Jeden den České republiky v tomhle ohledu vytváří falešnou paměť, která by měla jaksi být společná nám všem, ale ve skutečnosti nepatří nikomu a těžko se k ní vztáhnout.
Jako meditace v sousedství diskotéky pak působí druhá výstava v Mánesu, jež pod titulem To ne-podstatné shromáždila práce mladých fotografů, absolventů nebo toho času ještě studentů fotografického ateliéru VŠUP.
Jen schodiště dělí třeštivé delirium jednoho dne od přehlídky se striktními mantinely a pevnými kurátorskými otěžemi Ivana Pinkavy. A to by se od prezentace mladých fotografů dal čekat pravý opak.
To ne-podstatné staví na ukázněných, střízlivých a tichých fotografiích. Převažuje černobílá; pokud dojde na barvu, stejně působí monochromaticky. I když zobrazují nahranou válku jako v případě tria Patrik Borecký, Štěpán Pech a Lukáš Prokůpek, děje to subtilně, k invazi do prostoru galerie nedojde.
To ne-podstatné je výstava se zuby zakousnutými do udidla a kočí křičí Pr! Všichni autoři jsou tu - což je prosté konstatování - kroceni, aby v tom zpomalení vyniklo něco, co je postihnutelně trvalejší (i když rozhodně ne věčné).
Něco, co přetrvá jediný den: byť by to měl být nejvýznamnější státní svátek.
Jeden den České republiky, Výstavní síň Mánes, Praha. Výstava se koná do 29. března. - To ne-podstatné. Kurátoři Ivan Pinkava, Lucie Mlynářová, Michal Hladík. Výstavní síň Mánes, Praha. Výstava se koná do 29. března. Profil výstavy najdete ZDE.
