Autor poutavého příběhu z romského prostředí ovšem hrdiny své knihy nijak nepřipomíná. Nepůsobí jako emocemi nabitý živel, ale mnohem spíš skromný introvert. Necítí se jako spisovatel a slovem Cikán rozhodně nemyslí nic zlého.
Vaše kniha bývá nazývána cikánským románem. Jak jste se k romské tematice dostal?
Není to cikánský román. Je to román z cikánského prostředí, které tam ale hraje jen vedlejší roli. Hlavní jsou myšlenky a názory, které jsem se snažil prostřednictvím příběhu sdělit. Že hlavní postava je Rom, není zase tak důležité. Je to částečně náhoda, částečně to vychází z mé osobní zkušenosti s Cikány a třeba i z mé fascinace cikánskou hudbou.
A co jste chtěl vyjádřit?
Cikánské etnikum je v podstatě pořád na cestě - i dneska, byť přece jen jinak než dřív. A knížka je právě o té cestě, o pocitu svobody, o hledání, nacházení a ztrácení.
Popis romského prostředí působí velice sugestivně. Jak jste sbíral materiál?
Ani jsem nesbíral, jen jsem byl a jsem otevřený informacím a podnětům, které se mi dostaly pod ruku: osobní zkušenosti různých lidí, knihy, všechno, co se o Romech píše. Jsou to informace a názory různých kvalit, někdy až protichůdné, a tak jsem všechno musel porovnávat s osobní zkušeností - jak vlastní, tak lidí z mého okolí. Možná právě proto jsem knížku psal tak dlouho: abych se dobral podstaty věci a nepopsal něco nepřesně, abych neublížil.
Jak dlouho jste na románu pracoval?
Asi tři roky, mezi lety 1998 a 2000. Ale nedělal jsem na něm pořád. Vlastně to ani nebyla práce, spíš objevování a hra. Text vznikal tak, jako vlaštovka staví hnízdo - ne od začátku do konce, ale po částech a s přestávkami.
S jakými jste se už setkal ohlasy?
Z gadžovského čtenářstva jsou zatím všechny reakce pozitivní. Navíc třeba u lidí, které potkávám denně v našem malém městě, vidím, jak kniha změnila jejich pohled na Romy. Určitě ve smyslu většího pochopení. Mezi Cikány a gadži bývá často vysoká a oboustranně nepřekročitelná zeď. Tu zeď v sobě máme všichni - i já. A pochopení a poznání může být prvním krokem k jejímu zbourání.
Pokračování rozhovoru ZDE