Rozhovor - Po více než dvaceti letech se v Česku objevuje kniha přeložená z turečtiny. A ne ledajaká. Po dohodě s nakladatelstvím Argo sáhl turkolog Petr Kučera hned po nejvýznamnějším románu nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 2006 Ohrana Pamuka Jmenuji se červená.
Přestože to byl jeho překladatelský debut, poradil si s ním bravurně. O tom svědčí hned dvě nominace v soutěži Magnesia Litera, které se budou udělovat příští týden - nejen za překlad, ale netradičně i za debut.
Na české podobě románu pracoval rok. Jmenuji se Červená není prvním Pamukovým dílem, které v Česku vyšlo; rRoku 2006 tu vyšla vzpomínková kniha Istanbul, Klára Kolinská ji ale překládala z angličtiny.
A.cz: Co Vás přivedlo na dráhu překladatele?
Asi to tak nějak vyplynulo z toho, že se zabývám literaturou a přednáším tureckou literaturu. Navíc je z ní do češtiny přeloženo málo. To byl hlavní popud.
A.cz: Byla impulsem k překladu Pamuka jeho Nobelova cena?
Ještě před tím jsem se snažil prosadit překlad jiného jeho románu Bílá pevnost. To bylo asi o rok dřív, než dostal tu nobelovku. Tehdy jednání s vydavatelstvím nevyšlo.
Čtěte také: Pamuk nositelem Nobelovy ceny.
A.cz: Jaká tedy byla cesta knihy Jmenuji se Červená do češtiny?
Oslovilo mě Argo s tím, že chtěli přeložit román Jmenuji se Červená nebo román Sníh. Nakonec koupili práva na oba romány. Rozhodli jsem se, že vydáme román Jmenuji se Červená; i to bylo ještě před tím, než Pamuk dostal nobelovku. Ta pak vydání napomohla, ale nebyl to ten hlavní důvod.
A.cz Která z ostatních Pamukových knih vás nejvíc zaujala?
Četl jsem všechny. Momentálně mám pochopitelně největší vztah ke Jmenuji se Červená, z ostatních je mi blízký román Černá kniha. Je podobně pestrý, děj se také odehrává v několika rovinách a mísí různé stylistické roviny. Je také hodně o Istanbulu, který mám rád. Takže je to určitě román, který bych si zvolil pro nějaký další překlad. Jinak je každý jeho román něčím zvláštní, navozuje jinou atmosféru. Vždycky s napětím očekávám, co napíše.
A.cz: Ale souhlasíte s tvrzením, že Jmenuji se Červená je Pamukovým vrcholným dílem?
To určitě. Romány Jmenuji se Červená, Černá kniha a Bílá pevnost považuji za to nejlepší, co napsal.
Pamuk fascinující
A.cz: Co přinese četba Pamuka českému čtenáři?
V prvé řadě je to bezpochyby čtenářský požitek, protože Pamuk umí psát velmi poutavě; jeho romány jsou současně přístupny interpretacím na různých rovinách. Kromě toho se třeba z Jmenuji se Červená dozví čtenář mnoho o fascinujícím světě klasického osmanského a perského umění a každodenním životě v osmanské říší 16. století.
A.cz: Lze "nejednotný" vypravěčský styl ve Jmenuji se Červená považovat za znak orientální literatury, pro niž je třeba - jako v pohádkách Tisíce a jedné noci - charakteristický příběh v příběhu?
Nepochybně tím inspirován byl: tím, že vyprávěl příběhy v příběhu, a tím, že většina kapitol má jiného vypravěče. Myslím si, že se tu hodně nechal inspirovat klasickou islámskou literaturou, ale neřekl bych, že je to nějaké charakteristikum orientální literatury. Pamuk na druhou stranu velmi vydatně čerpá z postmoderní literatury, kde je něco podobného běžné. Třeba Borges píše podobným stylem. Takže bych řekl, že jde spíše o skloubení obou tradic.
Pamuk stíháný
A.cz: Pamuk se nejprve proslavil v Turecku a až pak pronikl do západní Evropy?
Tak půl na půl. První román, který se jmenuje Pan Cevdet a jeho synové, přihlásil do soutěže začínajících autorů, vyhrál a dostal cenu Orhana Kemala za román. Tím nabyl jisté proslulosti. Jeho debut se stal v Turecku velmi známý a čtený. Pokud vím, tak nebyl přeložen do žádného evropského jazyka. Jeho další knihy Nový život, Bílá pevnost a Tichý dům se toho naopak dočkaly velmi rychle. Takže ta popularita v Turecku a v zahraničí šla řekl bych ruku v ruce. A dneska je možná populárnější v zahraničí.
A.cz: Jeho výroky o genocidě Kurdů a Arménů mu asi doma na popularitě nepřidaly. Stanul kvůli nim i před soudem.
Ještě před tím, než vznikla ta aféra, byl Pamuk v Turecku populární. Říkalo se o něm, že je nejprodávanější, ale nejméně čtený autor. Že ho chce mít každý doma jako "intelektuální čtivo". Jeho postavení bylo podobné postavení Umberta Ecca v západní literatuře. Už v té době mu ale literární kritika vyčítala, že se příliš odchyluje od realismu, který v té době dominoval turecké próze. Říkali, že příliš kopíruje evropské styly, čemuž on se brání.
Čtěte více: Spisovatel vyhrál soud o svobodu slova
Pamuk slavný
A.cz: A teď?
Řekl bych, že postavení mu jeho výroky zhoršily; nebo vůbec to, že se postavil za menšiny v Turecku. Ze strany nacionalistických kruhů je terčem nenávisti; prý je odpadlíkem, zaprodancem západu. Na druhou stranu v intelektuálních kruzích a u studentů si jistou popularitu stále uchovává.
A.cz: Vy jste se s Orhanem Pamukem setkal i osobně. Jaký je jako člověk?
Nyní je velmi populární a myslím, že ho to sice těší, ale na druhou stranu je dost ostýchavý a je to z něj hodně cítit. Když mluví k veřejnosti nebo i když s ním mluvíte osobně, je hodně nervózní. Hraje si se skleničkou, skáče od tématu k tématu. Takže i rozhovor s ním byl chaotický. On sám často říká, že svým psaním překonává vlastní stud. Jenom to slovo stud je - když čtete jeho úvahy nebo vzpomínky - jedním z nejpoužívanějších. Všude píše, že zápasí se studem.
A.cz: Jak se díváte na vstup Turecka do Evropské unie?
Myslím si, že je důležité nezavírat před Tureckem dveře do Evropské unie. Jen pouhá vidina toho, že by se Turecko mohlo do Unie dostat, nastartovala v Turecku v poslední době zcela zásadní demokratizační reformy. Pokud by Turecko tuto naději ztratilo, mohlo by ho to destabilizovat.
A.cz: Druhou vámi přeloženou knihou bude Sníh.
Už jsem začal. Úskalí je v tom, že se člověk musí odprostit od vlivu předchozího románu. Sníh se odehrává v současnosti, má jiný jazyk, styl. Řekl bych, že jazykově je Sníh méně problematický, ale rozhodně není jednodušší.
Pamuk košatý
A.cz: Byl při překladu románu Jmenuji se Červená zásadní problém?
To se stávalo prakticky na každé druhé stránce. Jednak jsou tu obtíže, které vyplývají ze samotné turečtiny, protože je hodně odlišná od indoevropských jazyků. K tomu ještě Pamukův košatý styl, který použil. On tomu říká "barokní věty". To jsou vlastně věty, které nikde nekončí. S tím má problém i turecký čtenář. Takže jsem samozřejmě spoustu věcí musel číst několikrát, dokonce jsem si některé věty musel rozstříhat na papírky a pak si je skládat, aby to dávalo smysl. Něco jsem konzultoval s tureckými přáteli, s literárními vědci a přímo s autorem.
Petr Kučera (1978)
- Vystudoval turečtinu na filosofické fakultě UK.
- Studoval na Ankarské univerzitě, Bosporské univerzitě a Princeton University.
- V současné době přednáší na filosofické fakultě UK tureckou literaturu a jazyk.
A.cz: V knize Jmenuji se Červená se mimo jiné řeší otázka, zda mají iluminátoři do svých miniatur vkládat něco ze sebe. Převeďme to na práci překladatele.
Velká část parabol se v románu točí okolo toho, zda má mít autor styl nebo podpis. To si myslím, že je dobré přirovnání k překladatelské práci. Samozřejmě, že překladatel by měl věrně zprostředkovat to, co autor v románu píše. I s těmi stylistickými zvláštnostmi, zachovat typické zabarvení hlasu autora. Na druhou stranu, když překládáte z jazyka kulturně, gramaticky a syntakticky tak vzdáleného, je to vždycky interpretace.
A.cz: Na autorském čtení jste prohlásil, že si tam připadáte nepatřičně, protože se "chlubíte cizím peřím".
No samozřejmě, že do jisté míry má překladatel na výslednou podobu vliv. To je nutno zmínit: nelíbí se mi praktika, které tady přetrvala z komunismu, že překladatel byl ukryt někde v tiráži na poslední stránce.
A na to, jak bude kniha přijata v českém prostředí, má překladatel dokonce obrovský vliv. Když čtete špatný překlad, můžete vinit falešně autora. Naopak, když překladatel přeloží knihu dobře, může být výsledný text ještě možná o něco lepší než originál. Ač by tomu tedy tak být nemělo...
| Z hodnocení poroty soutěže Magnesia Litera: |
| "Vytříbený a brilantně stylisticky odstíněný překlad Petra Kučery musel překlenout větší kulturní i časovou vzdálenost, než bývá u většiny překládaných románů zvykem. Turecký originál klade nemalé interpretační nároky i na rodilé mluvčí, natož pak na překladatele do jazyka, v němž se poslední knižní překlad z turečtiny objevil před čtvrt stoletím. Petru Kučerovi se povedlo jemně stylově odlišit jednotlivé vypravěče a prostřednictvím vzorně zpracovaného poznámkového aparátu přiblížit dobové reálie, které třeba čtenářům anglického překladu zůstanou utajeny. Výkon je to o to pozoruhodnější, že jde o Kučerův první knižní překlad." |
