Recenze - 150. výročí narození slaví letos Joža Uprka, malíř zachycující atmosféru a barvy Slovácka přelomu 19. a 20. století, jenž stojí dlouhá léta spíš na okraji zájmu veřejnosti i odborníků. To je více než vhodná příležitost k zásadnímu ohlédnutí, uspořádání retrospektivy a novému zhodnocení díla.
Uprkova první velká souborná výstava připomínající výročí narození proběhla v létě v Galerii výtvarného umění v Hodoníně. Ale jak tomu bývá s regionálními, byť sebezajímavějšími projekty, většinou projdou víceméně bez povšimnutí. Nezávisle na tomto počinu teď Národní galerie v Praze připravila vlastní rozsáhlý projekt.
Jeho cílem je představit po více než 30 letech Uprku pražskému publiku a zároveň zbavit jeho dílo aury nepříliš lichotivých klišé a zjednodušujících tvrzení, která na něm za poslední desetiletí ulpěla. Kdo do Valdštejské jízdárny do 22. ledna příštího roku zavítá, zůstává v prvé řadě - a v pozitivním smyslu slova - ohromen velkorysostí architektonického řešení i instalace.
Kunsthistoricky bezchybně připravenou výstavu otvírá monumentální třiapůlmetrový Kristus na hoře Olivetské z kostela Sv. Martina ve Strážnici, jedna z Uprkových výrazných raných realizací. Ale i další vystavené práce z prvních dvou desetiletí autorovy tvorby (ať už se jedná o plátna nebo skici a akvarely) jej představují jako vynikajícího malíře a kreslíře.
Postupně máme možnost si projít několik tematických celků mapujících jednotlivé tvůrčí oblasti a období: Rané dílo, Víra, Portrét, Barevná skvrna, Slavnosti, Práce, Kroje, Alba, Pozdní tvorba. Instalace není přehlcená, sází na účinek patřičného odstupu a zdařilou monumentální scénografickou dramatičnost celku a z Uprkovy tvorby vybírá jen to skutečně nejlepší. Od listopadu budou mít návštěvníci navíc možnost v expozici spatřit Uprkovo rozměrné plátno Jízda králů z majetku Moravské galerie, které je ještě do konce října na výstavě k výročí této instituce.
Joža Uprka (1861 - 1940) studoval na akademiích v Praze a v Mnichově. Zpočátku maloval v duchu evropského naturalismu obrazy s obrozeneckým podtextem a velké žánrové kompozice. V roce 1992 získal stipendium k návštěvě Paříže, o dva roky později byl pak jeho obraz Pouť u Sv. Antoníčka oceněn na pařížském Salonu.
Tamní moderní neakademická malba, inspirace impresionismem, světelnost, barva a uvolněný malířský rukopis se v jeho tvorbě záhy projevily. Začíná využívat barevnou skvrnu, maluje velké figurální kompozice, poutě, hody i plátna s více sociální tématikou a místní obyvatele při práci.
Na Uprkovi je přitom pozoruhodná důrazná rozhodnost, s níž odmítl život v uměleckých centrech. Velmi záhy po ukončení studií, na konci 80. let, se natrvalo vrací na Moravu. Jde si za svým cílem, jímž je stát se „věrným líčitelem lidu" - jak napsal jeden z jeho prvních recenzentů.
Výstava je po estetické stránce vydařená a představuje Uprkovu tvorbu v tom nejlepším světle, a to hlavně díky iniciátorovi výstavy a také majiteli velké části exponátů, Nadaci Moravské Slovácko. Její zásluha na jakési revitalizaci a pozvednutí hodnoty Uprkova jména je v posledních letech zcela zásadní. Patrně díky ní také mohl vzniknout nejen stostránkový průvodce obsahující vystavená díla a základní data, ale také rozsáhlá monografie založená na novém výzkumu a zpracování dokumentace. Dosud nejpoužívanější publikace byla totiž vydána už v roce 1944.
Graficky vydařená a tolik potřebná monografie přináší řadu zajímavých studií od více než desítky autorů. Jedna je věnována vztahu Jožky Uprky a malířky Zdenky Braunerové, která jej velmi obdivovala a s až umanutou posedlostí ho obhajovala a zastupovala v Praze. Kniha obsahuje také podrobnosti z dnes již kultovní návštěvy Augusta Rodina u Uprky v Hroznové Lhotě v roce 1902 a mnoho dalších informací. Nechybí ani odborná etnografická studie zabývající se dokumentární věrohodností folklórních reálií zachycených na malbách a kresbách.
Zajímavou otázkou, k níž se pochopitelně vrací výstava i nová publikace, je proměna chápání Uprkova významu v průběhu uplynulého století. Ve 30. a 40. letech 20. století, zřejmě i pod vlivem rozjitřeného národního cítění, šlo o jednoho z nejoceňovanějších autorů, za jehož větší plátno „byl barák". Oproti tomu minulá dvě desetiletí byla spíše ve znamení devalvace jeho významu; jako u většiny folklórem inspirovaných autorů, kteří patřili za uplynulého režimu mezi ty tolerované.
Expozice přináší z autora to nejlepší v profesionálně bezchybném balení, nutně však zůstává na hranici jeho vlastních limitů. Přes veškerou snahu má totiž Uprkova dnes doceňovaná námětová specifičnost současně nepřehlédnutelné rysy monotematičnosti. Dívky v krojích a červených sukýnkách, lidové poutě a slavnosti, střídající se s venkovany při práci. Pokud zrovna nejste uměleckým šéfem folklórního souboru nebo etnografem, nejde pro většinu z nás (přiznejme si) o nikterak orgastický zážitek.
Ten jsme v rámci daného tématu mohli mít například na jaře, když zde bylo představeno dílo Karla Škréty. Jeho nehmatatelný „kosmický" přesah prostě Uprkova tvorba nemá a ani nechce mít. Z tohoto hlediska ambiciózní podtitul výstavy „Evropan slováckého venkova" patrně vyjadřuje spíš to, jak bychom si Uprku přáli vidět, než to, jak jej dnes skutečně vnímáme. Tento dojem bohužel ještě posiluje fakt, kolik druhořadých a třetiřadých pozdních děl dnes pod jeho jménem koluje na uměleckém trhu.
Joža Uprka (1861 - 1940). Evropan slováckého venkova. Valdštejnská jízdárna, Národní galerie v Praze. Autorka Helena Musilová. Výstava trvá do 22. ledna 2012.
