Recenze - Internet a jeho hypertextové odkazy někdy podivuhodně připomínají lidský mozek a jeho funkci. Skáčeme z odkazu na odkaz a velmi vzdálené věci se najednou stávají až podivuhodně bližšími. Ve snu je to ještě viditelnější. Jeden takový náhodný odkaz, který vznikl vlastně překlepem, podivné slovo okitubis, zavede Paula, univerzitního profesora filozofie, za podivným, divokým dobrodružstvím, jež (tak jako i samo psaní) začíná i končí v poklidu vlastní pracovny.
Poslední dva romány Michala Ajvaze Prázdné ulice (2004) a Cesta na Jih (2008) byly poměrně objemná díla. Nynější novinka Lucemburská zahrada má se svými 172 stranami útlejšího formátu spíše rozměr novely. Jak to ovšem u tohoto autora bývá, rozsah fyzický nic nenapovídá o rozsahu fabulačním.
Vrstvení příběhů
Jak správně poznamenává jedna postava z knihy, jedná se o trojitý příběh vztahu učitele a studentky. Jako bychom sledovali nějakou matematickou funkci provádějící určitý úkon třikrát za sebou, jen pokaždé s jinými vstupními daty.
Vrstva první: Paul, hlavní hrdina knihy, při zmíněném překlepu ve vyhledávači narazí na život a dílo jistého Donalda Rosse, specialisty na kognitivní vědy (což má společné s Ajvazovým kolegou Ivanem Havlem).
Vrstva druhá: Donald Ross si vezme za ženu svou studentku Winnifred a pokračuje ve výzkumu audioanimatronických figurín pro Disneyho studio. Když mu žena znuděná životem jakési lepší sekretářky uteče, vyrobí si Ross její dokonalou podobu, která dokáže (stejně jako Winnifred) psát podle jeho diktátu. Jednoho dne Ross zemře a v jeho pozůstalosti je nalezen ke všeobecnému překvapení fragment fantasy románu, jehož hrdinové hovoří zcela neznámým jazykem - odtud tajemný okitibus.
Vrstva první: Četba vět v neznámé řeči přivede Paula na práh zvláštního prozření. Začne najednou celou okolní realitu vnímat jako text, který lze číst (Ajvazovo oblíbené téma). Všechno začne dávat smysl, a tak Paul chodí okouzleně po Paříži a zažívá neskutečné satori. Je podané s takovým zápalem, že se přenáší i na čtenáře; tady si nás autor pustil k tělu nejblíže a my prožíváme vrchol knihy, i když jsme teprve v její první třetině.
Paul se setká s půvabnou studentkou Claire a naváže s ní intenzivní erotický vztah. Claire zažívá podobné stavy jako on, jenže naruby. Všechny souvislosti světa se jí jeví v nejhorších, nejstrašidelnějších odstínech. Zkrátka jako dobrý a špatný trip. Podvojnost a zrcadlení je tak jedním z vracejících se motivů celé knihy.
Celé to milostné dobrodružství ovšem nezůstane bez následků a pomsty. Jak je provedena, zde nemusíme prozrazovat, ovšem krkolomnost té scény dopadá na dosud docela utěšeně rostoucí strukturu novely s drtivými následky. V situaci, kdy by měl čtenář být nejvíc se svými hrdiny, je zrazován vypravěčskou svévolí. Zatímco loutky ožívají, živé postavy se v loutky proměňují.
Vrstva třetí: Paul hledá Claire v Karibiku, kam odcestovala, ale místo ní nachází ostrůvek porostlý džunglí, v jejímž středu trůní replika dobře známých pařížských uliček. Tam se seznámí s Irinou, přítelkyní excentrického moskevského boháče Vadima, který zdědil po otci ostrov a nechal na něm zbudovat to, co měla Irina ráda. (Vadim pochází z rodiny bohatých oligarchů, ale sám žil raději ve světě teoretické fyziky - další podobnost s Ivanem Havlem.)
Vrstva první (nebo čtvrtá?): V epilogu se Paul pokouší vracet do starých kolejí a nacházet společnou řeč s manželkou poté, co je prožité události od sebe vzdálily. Ke čtenáři dolehne blahosklonný, konejšivý hlas vypravěče rekapitulující události a naznačující možná vyústění.
Lucemburská zahrada obsahuje řadu typických rysů Ajvazových děl - hypertextovost, propojenost událostí, osob a příběhů, imaginaci bez hranic, filozofické náhledy na gramatiku reality, reference k popkultuře, prolínání známého s exotickým. Nové je tu snad to, že se místy setkáváme i s docela uvěřitelnými protagonisty, neřkuli náznakem psychologické prózy.
Kdosi o Ajvazovi napsal, že postavy v jeho knihách nepředstavují lidi, ale principy. Tak tomu úplně v této novele není a zejména v epilogu jsou postavy docela živé a uvěřitelné, byť už spíše čteme „o nich" než „je" - jako by byl autor hnán uzávěrkou nebo předepsaným počtem stran, ale ještě spíše pocitem nepotřebnosti ony závěrečné události rozepisovat do větší šíře.
Fantazie bez šťávy
Je Lucemburská zahrada přínosem pro českou prózu uplynulého roku a pro Ajvazův literární opus? Spíše nikoliv. Působí jako slohové cvičení, rozvedený nápad, chytré čtení na dovolenou. Spisovatel je obdařen schopností psát velmi elegantním stylem, jehož rubem je však paradoxně jednotvárná nevzrušivost. Nechybí ani jistý lehký, s odstupem servírovaný humor. Zejména v těchto pasážích je Ajvazovo psaní velmi nepravděpodobně, přesto zjevně podobné autorskému stylu Michala Viewegha.
Ať se děje co se děje, tempo metronomu je narušeno snad jen ve zmíněném Paulově osvícení. Skoro to vypadá, že poselstvím textu je určitý kritický pohled na fantastično. Jednak ukazuje, že vymyslet, popsat a zdůvodnit se dá cokoliv, i pařížská ulice na karibském ostrově.
Krom toho jsou realistický i fantastický modus nivelizovány právě tím odtažitým, až akademickým vyprávěním. Fantastika (včetně uvedeného fragmentu fantasy románu) je tu podávána tak bez vzruchu, že nepůsobí mimořádněji než pasáže představující běžný život. Formou romaneta je navíc část fantaskního racionálně vysvětlena.
Ano, to vše může být autorův záměr. Ale nemůžeme přehlédnout prázdno po tom, co tu naopak chybí: emoce. Ony tu jsou, ale neprožity, jen popsány. Chybí následky neuvědomovaných a nečekaných sil, které obvykle vedou ruku dobrým autorům. Všechno je tu prohnáno destilačním procesem bdělého rozumu.
Pořád máte pocit, že čtete román s tajemstvím, ale na konci je tu asi tolik tajemství jako v daňovém přiznání fyzické osoby. Tolik se toho v průběhu děje stane, do tolika vrstev jsme zanořeni, přesto stránky po stránce odhalují něco jako prázdnotu a zbytečnost. Je to celé mechanické jako audioanimatronická figurína. Zahradou, v níž se cestičky rozdvojují, Michal Ajvaz došel do slepé uličky.
Michal Ajvaz: Lucemburská zahrada. 172 stran, doporučená cena 269 korun. Vydalo Druhé město, Brno 2011.
