Recenze - Blíží se Vánoce 1953. Před dvěma lety Německo slavně vyhrálo válku, ale návrat k normálnímu životu se nekoná. Na východ stále míří podivné vlaky, z bývalých hrdinů jsou trosky a nacistické špičky neskončily v Buenos Aires, ale pracují jako popeláři (židé došli). Himmler je zatčen, Adolf si medituje v Tibetu. V českém městečku Chrud živoří neduživý mladík Walter Fleischer, kdysi elitní letec, který rozhodl válku, ale t. č. metař a pečovatel o pološílenou matku.
Spěšný vlak Ch. 24. 12. působí v kontextu české žánrové produkce jako zjevení, protože nespoléhá na přímočarou akci s hrdiny, kteří mění svět. Jan Poláček ignoruje tradici, kterou v 80. letech ustanovil Ondřej Neff a k dokonalosti ji dovedl Jiří Kulhánek. Tedy příběhy plné popkulturních odkazů čerpající z dynamiky akčních filmů, jejichž hlavním kritériem je zábavnost.
Díky tomu si česká fantastika vybojovala pevné místo v žebříčcích; zdaleka už neplatí, že by se zahraniční autor prodával lépe. Zároveň se ale z pohledu většinové kritiky o to víc uzavřela do svého ghetta a je přijímána jako tvorba, která už jaksi a priori uměleckými kvalitami nedisponuje. Poláček je v tomhle ohledu výjimka; je prototypem autora, který umí tyto hranice prolomit.
V prostředí fantastiky se přitom orientuje velmi dobře, byť za pětadvacet let spisovatelské kariéry publikoval pouze dva žánrové romány (V těch temných dobách a nejnovější Spěšný vlak) a sbírky povídek (Ex Machina, Kyberpunk & Heavy). Za psychologický román Spánek rozumu plodí nestvůry pak získal v roce 2000 Cenu Knižního klubu.
Dráždění žánry i tradicí
V posledním textu se obě linie Poláčkovy tvorby propojují. Když se ve své strhující alternativní historii vztahuje k duchařskému hororu, kyberpunku, space opeře, konspiraci či dobrodružné četbě, nabízí stylový exkurz žánry a ukázkově postihuje jejich esenci.
Zároveň se však k předvedeným atrakcím nevrací. Systematicky dráždí čtenářská očekávání, ale zvrat či zásadní odhalení nám zlomyslně nedopřeje; do poslední chvíle nelze odhadnout, kam tohle všechno směřuje.
V druhé rovině současně rozvíjí tradice české moderní literatury. Jednoduše, ale kontextově efektně odkazuje na konkrétní tituly a jména; postavy tak čtou Reynka či Jirotkova Saturnina. Ve čtivosti a bezprostřednosti, s níž Poláček buduje světy, které je radost objevovat, i když současně budí strach, lze zase spatřovat analogie s foglarovskými Stínadly.
Poetikou křehkého světa, který se rozpadá a mizí pod sněhovou dekou, pak Chrud připomíná skácelovské univerzum, jež brilantně propojuje citovost, spiritualitu i kýč. A konečně: Poláčkův román nenásilně navazuje na stylovou ekvilibristiku textů Ladislava Fukse, aniž precizní práce s kompozicí či hrátky se symbolikou, opakováním motivů a pojmenováním působí samoúčelně nebo se jedná o mechanickou nápodobu.
U Poláčka mají tyto prvky naopak přidanou hodnotu, když symboliku jmen ironizuje (Walter Fleischer/Martin Řezníček se bouří proti otci-městskému popravčímu, ale nakonec jej co do počtu obětí mnohonásobně překoná) nebo významově začleňuje do textu.
Žánrová a tradiční rovina
Dílčí plány a časové roviny do sebe zapadají; délka kapitol se prodlužuje, současnost se prolíná s výlety do minulosti. I když tyto pasáže vycházejí z dříve publikované povídky Cesta hrdiny, kde Poláček představil svůj alternativní svět poprvé, působí vše organicky.
Žánrová a tradiční rovina se doplňují, aniž se vzájemně znevažují. Poláček se svými nástroji pracuje přirozeně, bez křečovité snahy o přesah. Čtenář se tak nutně nemusí orientovat v žánru, dokonce ani vědět, kdo byl Ladislav Fuks - znalostí se přitažlivost textu stupňuje, nikoli podmiňuje.
Díky propojování zdánlivě nesourodých konceptů působí celek nejednoznačně a otevřeně. Nelze odhalit, zda spěšné vlaky míří do lágrů, nebo za novým životem; nevíme, v jaké pozici jsou přesně Čechy, které na počátku války kolaborovaly s Německem (české knihy jsou zakázány, ale pro Waltera není problém získat zpět své české jméno).
S otevřeností a mnohoznačností souvisí i ztráta časové kontinuity: dvacetiletý Walter stárne překotně, jeho město naopak pomalu odumírá v tichu padajícího sněhu. Svět je zahlcen relikty minulosti (kamínka, břitvy, vývařovny, louče) i artefakty budoucnosti (mocné zbraně, moderní technologie, interdimenzionální cesty). K tomuto prolnutí časových rovin se váže i dvojí způsob užití magického aparátu: nacistické špičky jej ovládají prostřednictvím exaktních postupů a termínů, zatímco „obyčejný lidi" se spoléhají na svíčky a kyvadla.
Jediný časový údaj, „prosinec 1953", zde spíš funguje jako zábavný odkaz na reálnou historickou zkušenost; Poláčkův fikční svět pracuje pouze s pojmy „před válkou", „za války", „po válce" a jeho postavy uvažují jen v intencích přítomného okamžiku, s čímž koresponduje i absence vyšších morálních otázek.
Walter Fleischer se nezabývá svou účastí na smrti milionů, vnímá jen svou rodinnou tragédii či povinnosti. Vymyká se klasickým příběhům lidí pronásledovaných systémem; není obětí ani odpůrcem, pouze zrnkem prachu, které propadne bez povšimnutí soukolím.
Jak s námi autor vyběhl
Mátožný Chrud i Říše zmítaná poválečnými revizemi, fragmenty z Walterova dětství a pobytu v nacistickém lyceu, vzpomínky na rozhodující akci války i motiv cesty vlakem utvářejí stylově výjimečný text; napínavé a znepokojivé vyprávění, které je objasňující jen do nezbytně nutné míry. Vše je sugestivně načrtnuto a každý fragment či dějovou linii by bylo možné dál rozvinout.
Poláček ve svém románu zkoumá, nakolik lze propojit postupy žánrové a vysoké literatury . Prokazuje, že i žánrový spisovatel může být výsostným stylistou - nikoliv jen bavičem. A že ani velkým tématům, jako je nacismus, žánrové pozadí neublíží. Díky absenci jednoduchých řešení vznikl text, který fascinuje atmosférou i ponouká k mnoha interpretacím (od života v totalitě přes porovnání německé a stalinské nadvlády až po chaos a ztrátu přehledných jistot "starého světa").
Můžeme být na Poláčka naštvaní, že nám nedopřál tisícistránkové orgie - ještě hlubší ponor do mytologie Energie und Blut a víc důvodů k provinilé fascinaci nacismem, report o oblíbených mayovkách Vůdce, podrobné zprávy z Tibetu nebo důkladnější průzkum rodinných vil v Chrudu.
Ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Kromě konstatování, že autor svůj záměr naplnil kongeniálně, a neúnavným provokováním čtenářského očekávání s námi přitom parádně vyběhl.
Jan Poláček, Spěšný vlak Ch. 24. 12. 262 stran. Doporučená cena 278 Kč. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2010.
