Praha - Vznik Severoatlantické aliance před šedesáti lety vyvolal v zemích sovětského bloku nenávistnou plakátovou kampaň, jejíž metodika byla diktována moskevským politbyrem pro názornou agitaci a komunistickou propagandu.
Pod heslem"národní formou a socialistická obsahem" se její estetika řídila ruskými vzory v duchu poválečného socialistického realismu; což vracelo soudobou plakátovou formu k malířskému realismu 19. století.
Cílem kampaně bylo odsouzení vítězných mocností - donedávna spojenců z antihitlerovské koalice a nyní nových nepřátel v tzv. studené válce, kterou provázelo zostřené napětí mezi velmocemi.
Kdy „chladné hlavně děl jsou kdykoliv připraveny k výstřelu" a kdy od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona", jak vyhlásil Winston Churchill ve svém proslulém fultonském projevu 4. března 1946, jehož metafora se okamžitě vžila pro označení pomyslné hranice mezi komunistickým Východem a demokratickým Západem.
Ozkoušený Krokodil
Rétorika plakátů se opírala o černobílé vidění světa rozděleného na MY - spravedliví obránci míru - a ONI - zlotřilí nepřátelé. Oba tábory stály zarytě proti sobě v nesmiřitelném boji jak na národní, tak mezinárodní úrovni.
Porazit bylo nutno jak nepřátele vnitřní - třídní a tedy buržoazní, šlechtické a církevní představitele - tak zahraniční, čili imperialisty, revanšisty, sionisty a americké agenty. Všechny ty „rozněcovače války" a „zrádné přisluhovače Západu", kterým je třeba „uzavřít či zalít štvavá ústa naší mírovou ocelí" a nebo zabránit jejich rejdům „mírotvorným atomem".
K zostouzení vnitřních a zahraničních nepřátel sloužila v plakátových i časopiseckých kampaních vizuální satira, kterou v Sovětském svazu pěstovali od dob stalinismu 30. let karikaturisté Boris Jefimov, trojice kreslířů zvaná podle akronymu příjmení Kukryniksy a Marek Abramov; všichni sdružení kolem ruského satirického časopisu Krokodil.
Jeho obdobou v Československu se stal po únoru 1948 komunisty ovládaný satirický týdeník Dikobraz. Mnohé z plakátů ruských karikaturistů byly vydávány v reedicích v Československu i v ostatních zemích východního bloku, aby sloužily místním tvůrcům jako formální a ideologický vzor - jako třeba Kukryniksy v NDR, imperialista coby jedovatý pavouk injekční stříkačkou rozsévající jed nad „hodným" Východním Německem
Odpudivý hmyz
Stylu Borise Jefimova byl v Československu poplatný grafik Lev (Leo) Haas, který prožil válku v nacistických koncentračních táborech. Po válce se stal kromě Wolfganga A. Schlossera a Antonína Pelce jedním z hlavních tvůrců agitačních nenávistných komunistických kampaní.
V nich byl západní nepřítel degradován na zmenšené kreatury obtloustlých kapitalistů a vyzáblých revanšistů. Postupně byli proměněni až v odpudivý hmyz ztotožňovaný na plakátech s „nepřátelskou setbou mandelinek bramborových" a jiných „bakteriologických smrtonosných zbraní".
Beznadějně však útočili; jen naráželi na „pevnou hráz tábora míru" složenou z předimenzovaných heroických postav bdělých a ostražitých revolucionářů, jejichž rudá pěst či mužná paže vytvářela rozhodnou a neprorazitelnou pevnou zeď proti „válečným rejdům západních imperialistů."
V srpnu 1961 tato pomyslná hradba nabyla reálnou podobu vybudováním berlínské zdi, jež byla nazvána „antifašistickým ochranným valem". Stále větší procento občanů však mířilo do západní emigrace, a proto plakáty varovaly před zoufalým osudem, který je čekal: hlad a bída, nezaměstnanost, kriminalita, opuštěnost a vazalství končící alkoholismem, někdy až sebevraždou. - viz plakát Anonym: Zrádná emigrace ve službách západních imperialistů aj.
Sládkovci a strašení Brežněvem
Kromě těchto nenávistných plakátů vznikla i řada propagandistických děl, pro něž se vžilo označení „mírový plakát". Jejich nejznámějšími tvůrci byla trojice agitátorů Jan Čumpelík, Alena Čermáková a Jaromír Schoř - spojených po stalinském vzoru v tzv. „tvůrčí armádní kolektiv" vystupující pod názvem Armádní výtvarné studio.
Jimi vytvořené plakáty zobrazovaly příslušníky československé lidové armády bránící po boku hrdinných sovětských vojínů „na věčné časy" „mírotvorné budovatelské úsilí pracujícího lidu" . Viz: Věrni v boji - věrni v budování.
V šedesátých letech se z plakátů nenávistný tón vytratil; navracel se se zvýšenou intenzitou jen v dobách zostřeného mezinárodního napětí, jakou byla kubánská krize v roce 1962 nebo rozmístění raket středního doletu v západní Evropě koncem sedmdesátých let.
„Boj proti alianci" se paradoxně připomněl při vstupu České republiky do NATO v roce 1998. Výraznou plakátovou kampaň Proti NATO financovali Sládkovi Republikáni - zatímco reklamní agentury se snažily občany pozitivně motivovat negativní kampaní PRO náš vstup tehdy už bezzubým „strašením Brežněvem" a připomínkou srpnové invaze sovětských vojsk.
Zřejmě naposledy rejdy imperialistů připomněly ve sporu o radar v Brdech, pokud tedy nepočítáme některé projevy v Poslanecké sněmovně.
