V novém satirickém filmu To se mi snad zdá, který od čtvrtka promítají česká kina, režisér Kristoffer Borgli učinil výborné rozhodnutí. Do role muže otravujícího uprostřed noci v cizích hlavách obsadil Nicolase Cage, jenž se do našich myslí vkrádá už celé dekády.
Zprvu se zdá, že Paul by ze své záhadné známosti, pro niž nemusel nic učinit, mohl profitovat. Kamkoli přijde, začnou se na něj upírat pohledy. Není místo, kde by ho někdo nepoznával. A brzy se ozvou i z agentury, která tuto jeho známost hodlá monetizovat.
Uťáplý, lehce zakřiknutý profesor, jenž léta touží po publikování knihy o mravenčí inteligenci, tak začne sám snít. O tom, že je slavný, že vydá vysněný titul. Jenže zaprvé by ho nejprve musel napsat, jak pragmaticky podotkne manželka. A hlavně by se nesměla začít měnit povaha snů, v nichž se vyskytuje.
Devětatřicetiletý norský režisér a scenárista Borgli se ve svém anglicky mluveném debutu podobně jako v předchozím snímku Je mi ze sebe špatně věnuje sebeklamu. Protagonisté tohoto filmu chorobně toužili po pozornosti. A byli ochotní pro ni učinit cokoli, včetně sebepoškozování a dalších extrémních skutků.
V novince Borgli opět osciluje mezi hororem a satirickou komedií, přičemž se výchozí premisu pokouší dotáhnout do absurdna. Jenže zatímco hrdinka Signe ze staršího snímku aktivně pracovala na budování svého obrazu, Paul se před očima druhých mění bez vlastního přičinění.
Autor do novinky skvěle začleňuje krátké záblesky snových výjevů. Paul v nich zprvu vystupuje jako pasivní pozorovatel často bizarních, fantaskních či děsivých událostí. Ale pak začíná jednat. Když v jednom snu vstoupí do místnosti mladé ženy, usedne vedle ní na gauč, mlčky jí olízne ucho a uchopí ji za rozkrok, dotyčnou to vzruší natolik, že při opravdovém setkání se pokouší sen reprodukovat v realitě. Výsledkem je jedna z nejtrapnějších sexuálních scén, jaká byla za dlouhou dobu k vidění.
Bohužel se tak jako u předchozího snímku nedaří dotáhnout potenciálně vynikající nápady do zcela přesvědčivého tvaru. Jakmile Paul jedná jako úchyl či násilník a lidé se ho začínají děsit také v reálném světě, film ztrácí na energii a stává se poněkud jednoduchou kritikou moderního světa posedlého virtuální prezentací čehokoli, která předčí reálné vjemy. A závěrečný zvrat z říše science fiction působí už zcela rozpačitě.
Stále je tu ale Nicholas Cage. V jedné ze svých nejlepších rolí film přerůstá a drží nad vodou. Mistr extrémně přepjatých emocí potřebuje postavy, které toto jeho herectví unesou. A tady našel královský part.
Divákům by ho z logiky věci mělo být líto, neboť není sebedestruktivní chudinkou jako Signe z Je mi ze sebe špatně. Paul se naopak stává obětí předsudků a iracionálního, byť pochopitelného chování nedůvěřivých lidí - jak vědí diváci série Noční můra z Elm Street, když vás někdo terorizuje ve snech, nebudete se s ním kamarádit ani ve skutečnosti.
Cage vše problematizuje svou sebelítostivou ubrečeností, která je možná namístě, přesto díky ní nepůsobí jako oběť. Spíše jako nějaký divný, lehce úchylný strýček, o kterém se v rodině po dekády šeptá kdesi cosi.
Kristoffer Borgli chce tematizovat celou řadu neduhů trápících dnešní společnost. Sny mají být metaforou našeho pobytu na sociálních sítích, které nás též zahlcují řadou falešných obrazů.
Zároveň jde o pokus problematizovat takzvanou cancel culture a kriticky nahlédnout na to, z jak absurdních příčin lze zruinovat život jednotlivce. Jenže nakonec se film nesoustředí na žádné z těch témat.
Nejde o drama jako Hon z roku 2013, v němž předsudky, společenské nastavení a nešťastné náhody udělají z učitele hraného Madsem Mikkelsenem společenského vyvrhele. Tento film těžil mimo jiné z toho, že dost přesně odrážel některá specifika skandinávských zemí ohledně sociální politiky.
Novinka je nakonec hlavně až příliš obecnou a nedotaženou satirou, byť nepostrádá vynikající pasáže. Trochu připomíná průměrnou epizodu seriálu Černé zrcadlo. Jde o lepší dílo, než byl úvodní díl loňské poslední řady nazvaný Joan je hrozná, kde hrdinka pro změnu pronikala do myslí milionů lidí takřka v reálném čase pomocí seriálu, což mělo na její život podobně destruktivní vliv.
Na rozdíl od této epizody Černého zrcadla se Borgli drží o něco víc při zemi, nehoní až tolik témat, a hlavně umí vytvářet nepříjemné, ulepené situace, které s vydatnou Cageovou pomocí zalezou divákům pod kůži i za nehty.
Díky tomu jde stále o pozoruhodný titul, jenž vyzývá ke konfrontaci. Byť ta nakonec nemusí být tak plodná, jak možná filmaři zamýšleli.
Film
To se mi snad zdá
Scénář a režie: Kristoffer Borgli
Aerofilms, česká premiéra 11. ledna.
