V souvislosti s vaší knihou říkáte, že je důležité sebevraždy pochopit. Proč?
Šafr: Sebevražedné chování nebo chování nasvědčující blížící se sebevraždě není vždy jednoduché vypozorovat. Sebevražda velice často přichází zdánlivě bez příčiny, ale když se pak ohlédneme zpětně - třeba prostřednictvím výpovědí blízkých osob -, je možné rozpoznat znaky, které nasvědčují tomu, že se dotyčný rozhoduje a připravuje. Nad příznaky chystající se sebevraždy nelze mávnout rukou, i když se v některých případech objevují tak často, že to okolí omrzí a přestává je vnímat. Pak jsou překvapení a rozčarovaní z toho, co se stalo. Pochopení je tedy důležité z preventivního hlediska.
Lochmannová: Pokud chceme něčemu efektivně předcházet, musíme tomu porozumět alespoň do té míry, jak nám umožňují data, která máme k dispozici. Přestože každé sebevražedné jednání je specifické, prevence by měla být cílená: na generaci dětí, teenagerů, lidí, kteří prochází rozvodovým řízením, na seniory. Každá tato skupina jedná jiným způsobem. Netvrdíme, že chápeme každou jednu sebevraždu, ale snažíme se na ně nahlížet, popsat je, interpretovat. Smrt jako taková je dnes téma, řekla bych, že probíhá její detabuizace. Doprovázení už není tabu a víme, že i smrt může být svým způsobem laskavá. Sebevražda ale jako by byla černá ovce. Spousta lidí to vnímá jako selhání, takže děláme, jako by nebyla.
Oba zdůrazňujete důležitost prevence. V knize se ale vyhýbáte tvrzení, že je sebevražda vždy jen jev, který bychom měli vymýtit. Uvádíte i názor, že se jedná o poslední instanci, kterou by si člověk měl zachovat pro neřešitelné situace. Je tedy sebevražda vždy pouze patologickým jevem?
Lochmannová: Jsem přesvědčená o tom, že některým sebevraždám prostě předejít nejde, i kdybychom udělali sebevíc. Pro nás, kteří se více nebo méně pohybujeme ve zdravotnictví, je na prvním místě podpora kvality lidského života a získání informací s tím souvisejících. Na druhou stranu je sebevražedné chování výsledkem dobrovolného rozhodnutí. Pozůstalí se ptají, jestli mohli něco udělat, aby tomu předešli. V řadě případů asi ano, ale v některých případech jsou indicie tak skryté, že to není možné. Někteří lidé, kteří se rozhodnou pro sebevraždu, v daný okamžik někam volají. Ale ne proto, aby je někdo přesvědčoval. Jen v posledním okamžiku nechtějí být sami. Pochopení tedy může spočívat i v tomto ohledu.
Šafr: Moderní společnost by měla každému poskytnout takové zázemí a podmínky k životu, aby neměl důvod zbavovat se života. Z tohoto pohledu tedy sebevražda patologickým jevem rozhodně je. Procento sebevražd v každé moderní společnosti o něčem svědčí. Na druhé straně však stojí hledisko individuální. Nevidíme člověku do hlavy a nevíme, zda je důvod k sebevraždě tak zásadní, že je "vhodný ke schválení", nebo naopak tak malicherný, že se jedná o sebevraždu zbytečnou. Je tedy sebevražda skutečně nežádoucí? Pro společnost asi ano, pro daného člověka to však byla jediná vhodná volba, jak se dostat ze situace, která může být pro jeho okolí nepochopitelná, pro něj ale zásadní. Je to i otázka víry. Ta křesťanská historicky vnímá sebevraždu jako těžké prohřešení proti životu, který byl člověku dán. Představitelé současné moderní církve se však snaží pochopit pohnutky člověka a interpretovat je tak, aby sebevražda nebyla důvodem ke stigmatizaci.
Ze statistik přitom vyplývá, že v Česku sebevražd za rok 2022 mírně přibylo. Vypovídá o něčem toto zvýšení v řádu stovek případů?
Šafr: V soudnělékařské praxi pozorujeme, že sebevraždy přichází ve vlnách, jsou týdny, kdy počty dokonaných sebevražd stoupají, pak je jich zase minimální množství, nebo dokonce žádné, a není to nijak vázané ani na roční období. Zkrátka to nějakým způsobem vychází ze společnosti, ale i z individuálního nastavení každého člověka a jeho aktuálních osobních problémů. Jsou také situace, které dokážou ovlivnit celou společnost. V situacích mimořádných a namáhavých pro společnost se lidé semknou. Jakmile však tyto situace odezní, lidé se ze spolupracujícího semknutí uvolňují, a stávají se opět jedinci s vlastními problémy. Na základě své osobní situace pak mohou dospět k názoru, že to pro ně byla tak zásadní a vyčerpávající událost, až je to jeden z "dobrých" posledních důvodů k provedení sebevraždy.
Řešili jste v průběhu práce na knize nějaká etická dilemata? V teoretické části například velmi detailně popisujete některé sebevražedné metody, což by někdo mohl použít i jako návod nebo inspiraci.
Lochmannová: Vedli jsme o tom dlouhé diskuse. Naši knihu vydáváme jako vědecké dílo, které cílí jak na odborníky, tak na širší veřejnost, která má k tomuto tématu nějaké otázky. Pokud by někdo hledal návod, jak si uvázat provaz, stačí mu k tomu internetový vyhledávač, ne kniha o sedmi stech stranách. Zařadili jsme tam sice výčet mechanismů, ale nikomu neříkáme, jak to provést. Naše kniha není Utrpení mladého Werthera, které sebevraždu romantizovalo. Chceme přinášet především vědecké údaje.
Šafr: Smrt je a vždy bude atraktivním tématem. Z tohoto důvodu jsou vraždy, nehody, sebevraždy i jiné smrtelné události tak intenzivně prezentovány v médiích všeho druhu, často je kladen mimořádný důraz na jejich vizualizaci a informace se opakují stále dokola. To může pro člověka, který má nakročeno v sebevražedném vývoji, být inspirací. Kniha je sice také druh média, ale není to návod. Podrobně popisujeme úrazové mechanismy, je to nezbytná součást diskuse o sebevraždách. Ale vzhledem k celkovému rozsahu knihy tyto části nejsou tak vydatné. Nabízíme ucelený pohled na toto téma. Naopak si myslím, že člověku, který se ocitl na trajektorii sebevražedného vývoje, by kniha mohla pomoct pochopit, co se v něm odehrává, a že existují i jiné možnosti, jak daný problém řešit. Vracíme se tím zpátky k prevenci.
Kniha mapuje vývoj sebevražd napříč historií a kulturami. Nicméně ve druhé části prostřednictvím rozhovorů s koronery, soudními lékaři a policisty zpracováváte hlavně sebevraždy současného Česka. Je něco pro sebevražednost západního světa 21. století typické?
Lochmannová: Pokud bychom chtěli srovnávat východní versus západní svět, zásadní mi přijde téma víry. Naši současnou společnost považuji za minimálně religiózní, pokud srovnávám s kulturami, kam jako etnoložka především jezdím, což je Blízký a Střední východ. I v sebevražedném aktu v našem kulturním okruhu je tedy méně spirituality a ritualizace. Také u nás není příliš rozvinutý sebevražedný turismus. Oproti kulturám, které jsou prorodinné - váží si široké rodiny -, se u nás častěji vyskytují rozšířené sebevraždy. Ne že by se v prorodinných kulturách nevyskytovaly vůbec, ale zdaleka ne tolik v rodinném okruhu. Neobvyklé u nás není sebevražedné jednání seniorů, ne nutně z důvodu nalomeného zdraví, ale také z pocitu osamění a přítěže. V kulturách, které označuji jako kolektivní, tento pocit tolik nepřevládá.
Šafr: Pokud je společnost více zaměřená na rodinu v širším slova smyslu a pokud je komunita kvalitní, působí vůči sebevraždám protektivně. Člověk se má v těžké situaci na koho obrátit nebo se do ní ani nemusí dostat. Moderní západní společnost je hodně individualistická. Zásadní je možnost být tím, čím chci být - vyznáním, genderem, profesí. Takový člověk má spoustu možností, ale do jisté míry se stává vězněm své individuality a chybí mu opora širší rodiny. Naše společnost poskytuje přebytek, jenže v určitých chvílích nám nedodává to zcela zásadní - sounáležitost a blízké sdílení. Příliš o sobě samých přemýšlíme a pak se myšlenky na smrt mohou vkrádat i u člověka, který je úspěšný, aktivní a plný života.
Zaznělo, že senioři nezřídka páchají sebevraždy kvůli pocitu opuštění a přítěže. Souvisí to s tím, jak se naše společnost obecně staví ke stáří?
Lochmannová: Stává se, že jeden z partnerů zemře nebo ukončí svůj život a ten druhý ho následuje. Výjimečně se objevují dokonce i společné sebevraždy. Někdy se ale pocit přítěže nezakládá na realitě, není to tak, že by děti nebo příbuzní o daného člověk nestáli. Senior pozoruje, jak se vytrácejí jeho blízcí a přátelé. Do toho se stane, že příbuzní, kteří docházejí pravidelně, za ním jednou přijít nemohou. V tomto rozpoložení to senior vyhodnotí tak, že je přítěží. Pohled na stáří a to, jak pracujeme se seniory, se v tom určitě odráží také, ale nechci to generalizovat. Některé rodiny o své seniory pečují, jiné už bohužel na stáří nenahlíží optikou zkušeností, tradice a setkávání rodiny jako celku, jak tomu bylo v minulosti.
Šafr: Také už nejsem nejmladší, a tak pamatuji dobu, kdy byli staří lidé modlou rodiny. Nemyslím si, že by naše společnost byla vyloženě nepřátelská vůči seniorům. Otázka ale je, zda pro naše blízké dovedeme udělat tolik, aby se cítili komfortně i ve stáří. Rodina si může starého otce nebo matky vážit sebevíc, ale dotyčný to vyhodnotí tak, že už zabírá místo, protože si - někdy i z drobných náznaků - všímá, kolik má rodina starostí s jeho zajištěním. Z našeho pohledu se pak stane nějaká nevýznamná věc, třeba právě vynechání pravidelné návštěvy, ale pro starého člověka to může být zásadní moment. Nejsem si také jistý, zda se mluví o záležitostech důchodů nebo sociální péče o seniory do té míry empaticky, aby ti, kterých se to dotýká, neměli pocit, že jsou nadbytečnou přítěží a problémem.
V knize zmiňujete i některé rozdíly mezi sebevraždami žen a mužů. Které to jsou? A nejedná se v některých případech spíše o stereotypy? Jednoho ze zpovídaných soudních lékařů například na škole učili, že "ženy chtějí být krásné i po smrti, proto volí prášky".
Šafr: Jako soudní lékař se můžu vyjádřit hlavně k mechanismům provedení. Muži používají takzvaně tvrdé metody spojené s větší jistotou smrtelného vyústění, typicky si způsobují například střelné poranění. Sebevrah využívá prostředku, s nímž byl zvyklý zacházet během života, a střelných zbraní se vyskytuje více mezi muži. U žen je běžnější utonutí nebo otrava léky. Ale třeba u skoku pod vlak či oběšení tak zásadní rozdíl mezi muži a ženami není. "Měkké" mechanismy, které častěji používají ženy, poskytují určitou možnost záchrany, což poukazuje na možnost ambivalentního přístupu žen vůči sebevraždě. Nic z toho ale neplatí výlučně. Co se týče zachování přijatelného vzhledu i po smrti, traduje se to. Pokud provádíme prohlídku těla velmi staré ženy, která spáchala sebevraždu utopením, zpravidla je kompletně oblečená a upravená. Tato snaha vypadat i po smrti dobře, nebo alespoň přijatelně se ale nevyskytuje jen u žen, i když procentuální zastoupení bylo zvláště v minulosti vyšší.
Lochmannová: Já bych to za stereotypy neoznačila. Nevím ani, zda bych použila slovo krása. Spíše zachování tělesné integrity. Intoxikace léky to umožňuje, oproti tomu bodnořezné poranění nebo skok pod vlak nikoliv. Nemůžeme ale říct, že by ženy tuto cestu nevolily. Jen je jich méně. Může v tom hrát roli také otázka bolesti, i když na to nemáme dostatečná data. Zatímco pro některé kultury je bolest nedílnou součástí smrti, jiné se jí vyhýbají a tlumí ji.
U mužů zaznamenáváme vyšší procento dokonaných sebevražd a někdy se to dává do souvislosti s tím, že je pro ně kvůli genderovým stereotypům obtížnější vyhledat odbornou pomoc.
Lochmannová: Myslím, že v současné době už je to přežité. Nevylučuji ale, že to u někoho může být s "macho" postoji typu "hlavně nedat najevo, že mám problém" spojené. Starší lidé mají zase zakořeněné, aby hlavně nemluvili o tom, že mají nějakou nemoc. Dnes naopak víme, že nám sdílení pomáhá. Myslím, že gender v tom až takovou roli dnes nehraje.
Naznačili jste, že téma sebevraždy a smrti je do nějaké míry přitažlivé. Ostatně to zmiňovali i vaši respondenti, soudní lékaři či koroneři, pro něž je to "zajímavější" než rutinní úmrtí. Čím to je?
Šafr: Soudní lékařství se zabývá morfologií. Sebevražedná fenomenologie je pro nás v tom nejlepším slova smyslu atraktivní. Sebevražda nabízí spektrum nálezů a úrazových změn, které se vymykají běžné normě a některé z nich jsou mimořádně zajímavé. V pitevním provozu vídáme sebevraždy často, ale daleko častěji hodnotíme náhlá úmrtí z chorobných příčin. K případům sebevražd máme k dispozici nebo cíleně vyhledáváme zdravotnickou dokumentaci a spisový materiál Policie ČR, z nichž se dozvídáme, za jakých okolností k sebevraždě došlo, jaká byla situace v rodině, zda bylo sebevražedných pokusů více, jestli dotyčný zanechal dopis na rozloučenou a podobně. Otevírá se tím pro nás velký kus historie konkrétního člověka - mrtvé tělo najednou získává další, skutečně lidský rozměr. Odborně je to pro nás tedy nesmírně zajímavé.
Lochmannová: My jako etnologové se zajímáme spíše o společenské významy. Sebevražda nám poskytuje náhled na to, jak fungujeme jako společnost. Zároveň se o ní tolik nemluví, což je atraktivní aspekt sám o sobě. Jsme vypravěči, nehrajeme si na to, že jsme objektivní, byť se o to v maximální míře snažíme. Vyprávíme, co nám druzí říkají, a jistou míru objektivity zajišťujeme tím, že se výpovědi opakují. V tomto tématu nám ti, kteří se rozhodli, už neodpoví. Zprostředkovaně nám ale svůj náhled poskytují skrze dopisy na rozloučenou či další materiál. Dávají nám tak možnost nahlédnout a pokusit se pochopit. Knih, které se tímto tématem zabývají, není mnoho. Sebevražda je fenomén, určitá forma univerzálie, kterou najdeme v různých kulturách a která byla, je a bohužel i bude. Proto chceme vědět víc, i když se o tom tolik nemluví.
