Žena ve středním věku běží v posilovně na pásu. Působí sebevědomě a v dobré kondici, je upravená. Postupně ale zjišťujeme, že za odhodlaným výrazem skrývá nejistotu a velkou bolest. "Tlustoprd, tlustokožec, tlustosráč," vyjmenovává, co si vyslechla během školních let. "Když šla váha konečně dolů, stala se z toho posedlost. Jediné, na co jsem od rána myslela, bylo, kdy si půjdu zaběhat, co budu jíst," vypráví jedna z hrdinek dokumentu.
Režisérka Dagmar Smržová vymyslela pro lidi, kteří se stali obětí šikany kvůli vzhledu, nelehký úkol. O svém traumatu vyprávěli v televizním studiu před ostatními účastníky natáčení. "Když se ti lidé rozhodnou i tak přijít a promluvit, je jasné, že je to opravdu hodně trápí," říká dokumentaristka. Zároveň chtěla docílit divácky atraktivnější formy. Ta je podle ní u diskuse, která teprve začíná, vděčnější než niterný ponor.
Téma v českém prostředí poprvé výrazněji otevřela před třemi lety zpěvačka Ridina Ahmedová s podcastem Sádlo. Český dokument se podle Smržové touto problematikou dosud nezabýval.
Když muži a ženy v televizním studiu sdíleli své problémy s pošramoceným sebeobrazem, nejednou nastala vypjatá situace. Některé příběhy se neobešly bez slz - třeba ten, který vyprávěla mladá tanečnice, jež skončila s baletem kvůli kritice svého těla ze strany pedagogů. Kvůli silným emocím pro ni bylo těžké zkušenost odvyprávět, a tak ji na pódium přišel podpořit někdo z hlediště. Sdílení se tedy stalo skoro skupinovou terapií. "Když jsme skončili, brečeli jsme všichni. Bylo cítit, jak je to strašně důležité a jak je těm lidem dobře, že to konečně mohli říct," vzpomíná Smržová.
Ve školách chybí bezpečné prostředí
Dokumentaristka vešla do povědomí hlavně díky dokumentům Miluj mě, jestli to dokážeš a Chci tě, jestli to dokážeš o sexuální asistenci pro lidi s handicapem. K tématu bodyshamingu se dostala náhodou - přivedla ji k němu kreativní producentka Veronika Slámová, s níž spolupracovala již v minulosti. "Zeptala se mě: Slyšela jsi o tom, co je bodyshaming? Je to teď hrozně moderní," parafrázuje.
"Sedla jsem si k tomu a začala jsem číst. Zjistila jsem, že se o tom píše u nás i v zahraničí, ale že to nic moderního není. Má to jen moderní název, ale je to úplně to samé, co jsem zažívala já před třiceti nebo čtyřiceti lety," říká sedmapadesátiletá filmařka. Upozorňuje, že ačkoliv to tak často nevnímáme, bodyshaming představuje druh šikany.
Hlavní změnu vypozorovala ve formě urážek, roli sociálních sítí a v tom, že za jejího dospívání se o problému ani nemluvilo. "V 80. letech byla kritika vnímaná jako součást výchovy. Byla všudypřítomná. Rodiče věřili, že když nás budou kritizovat, dokážeme toho víc a budeme mít lepší život," vzpomíná. Opak je ale pravdou. "Vychováte tím nesebevědomého člověka, který zápasí s tím, jak vypadá," míní režisérka.
Dnešní děti podle ní zase trpí tím, že jsou vystavené neustálému hodnocení na sítích. Příběh jedné dívky z dokumentu navíc ukazuje, že šikanu někdy nechce řešit ani škola. "Pokaždé, když projdu, slyším nějakou poznámku," říká v televizním studiu dotyčná, která se bojí chodit do školní jídelny i autobusu. "Škola se k tomu nestaví nijak," poznamenává otec šikanované dívky.
Podle Smržové ve školách chybí klidné a bezpečné prostředí, kde by děti mohly začít věřit v sebe sama a své schopnosti - realita je spíše opačná. "Někdy se jim posmívají sami učitelé, i takový případ jsme tam měli. Hapruje jim pak sebedůvěra," míní. S jejím budování by podle autorky škola měla aktivně pomáhat, nikoliv ji podrývat. "Když si věříte, nezhroutíte se z toho, co vám říká okolí," ukazuje východisko.
Vážit slova
Následky bodyshamingu jsou nebezpečné v tom, že z nich člověk často "nevyroste". To ukazuje i Tělo v mé hlavě, kde vystupují jak dospívající holky a kluci, tak dávno dospělí muži a ženy. "Stane se to sice někdy v dětství, v první, třetí nebo páté třídě. Máte pocit, že to nic není. Ale pak se tím trápíte ještě ve dvaceti, čtyřiceti, padesáti. To je z filmu patrné," říká režisérka. "Chtěli jsme, aby bylo vidět, že když se to nepodchytí a neřeší, má to ošklivé následky," dodává.
Proto apeluje, aby lidé dobře vážili slova, zejména ta kritická. "Stále máme pocit, že je dobré druhým říkat, jak vypadají. I já jsem v tom několikrát udělala přešlap. Člověk by si měl rozmyslet, než něco vypustí z pusy. Měli bychom přemýšlet nad kritikou a hodnocením, na nichž je současná společnost postavená," nabádá. Smržová předem upozorňuje, že dokument nepropaguje obezitu, jak v podobných případech argumentují zastánci bodyshamingu. "Říkáme jen, že každý má hodnotu bez ohledu na to, jak vypadá," doplňuje.
Podle ní bychom místo znejisťování měli mladé lidi co nejvíce posílit. "Aby měli radost z toho, co dokážou, a ze své jinakosti. Mé filmy jsou vždy o jinakosti, o outsiderech, o lidech na okraji. Snažím se v jejich situaci hledat to lepší," říká. "Kdybychom posilovali jednotlivce a podporovali v nich jejich originalitu, urážky zvenčí by se jich tolik nedotýkaly. Bodyshaming by zůstal v ústech několika málo neurvalců, které nebude chtít nikdo poslouchat," věří.
