Film, jehož premiérou slavnostně skončil 80. ročník benátského festivalu a který lze nově vidět na Netflixu, vznikl podle skutečné události. Měla parametry zázraku.
Letadlo vezoucí členy a fanoušky ragbyového týmu z uruguayského Montevidea na přátelský zápas do Chile se roku 1972 rozlomilo o jeden z andských vrcholků. Uprostřed sněhové pustiny vrak poskytl úkryt 27 přeživším ze 45 cestujících. Mnozí nejenže přežili pád, ale v nehostinných podmínkách přečkali další ještě více než dva měsíce, konkrétně 72 dní. Jejich příběh už dříve inspiroval film s hercem Ethanem Hawkem, jeden pamětník ho odvyprávěl v také česky vydané knize.
Španělský režisér Bayona se po nepříliš úspěšném angažmá u hollywoodské ságy Jurský svět pustil do mnohem realističtějšího a ambicióznějšího filmu. Jeho 144 minut dlouhý opus hledí do míst, kde už na Boha ani zázraky nelze věřit. A ukazuje, že přeživší se po dnech strádání odhodlají dopomoci zázraku těmi nejextrémnějšími prostředky. Mimo jiné pojídáním mrtvých kamarádů.
Filmaře musí vždy provázet otázka, jak přistupovat k podobné látce ze skutečnosti. Bayona v mnoha ohledech postupoval důsledně. Byť většinu snímku natočil ve španělském pohoří Sierra Nevada, štáb byl i přímo na místě nehody, kde mimo jiné nahrával zvuky.
Právě rekonstrukce pádu letadla a některých dalších fatálních událostí stojí na autenticky působících zvukových efektech. Samotné naturalistické zachycení katastrofy, během níž se lidské tváře deformují a končetiny praskají, je zdrcující, aniž by přehnaně ulpívalo na drastických detailech.
Podobně přesvědčivě tvůrci vykreslují klaustrofobní prostor letadla, které se stává jediným úkrytem před nočními teplotami a kde se k sobě lidé tisknou ve snaze přežít první noc.
Sněžné bratrstvo dlouho funguje jako dobře vystavěný thriller o přežití. Okamžiky deprese a skepse mísí s radostnějšími chvilkami, kdy po pár týdnech přes den vysvitne slunce tak silně, že mladíci do půl těla kutají ve sněhu, vyhrabávají součástky a vyrábějí všemožná nouzová udělátka, která jim mohou pomoci v nouzových podmínkách.
Vedle střídání nálad snímkem prostupuje otázka: nakolik lze ospravedlnit kanibalismus, když jiná cesta k přežití nevede? A tady se Bayonovo vyprávění - rámované vypravěčským hlasem jednoho z protagonistů - láme.
Přes řemeslnou zručnost zůstává za filmem pachuť prázdnoty. Jako by i ve španělsko-uruguayské koprodukci režisér spoléhal na příliš přesný hollywoodský vzorec, dostatečně vkusný a uměřený, aby mohl zakončit nejstarší kinematografický festival světa, dávkující patos v povolených poměrech, aby podívaná nesklouzla ke kýči.
Jenže za těmi pár modlitbami a dialogy na téma, kdy a koho lze sníst, jako by už nebylo nic než přesně dávkované napětí a sázka na žánrové jistoty. Tu ještě stvrzuje hudba vyhledávaného autora soundtracků Michaela Giacchina.
Herci prošli náročným natáčením, někteří kvůli roli zhubli i dvacet kilo a pohled na jejich vyzáblá, špinavá těla občas bolí, ať už jde o reálné záhyby končetin, či dobrou práci maskérů. Ve všech podobných detailech Bayona umí být přesvědčivý.
Za těmi těly ale nejsou příliš životní hrdinové. Je sice sympatické, že scénář nekončí u mustru diktujícího vypíchnout z davu pár výrazných hrdinů - ale co lze vyčíst z tohoto kolektivního boje o přežití, kde jednotlivé postavy splývají a občas nám titulek oznámí, kdo umřel a kolik mu bylo let? Přitom jsme kolikrát ani netušili, že tam dotyčný je, co je zač či v jakém zdravotním stavu se nachází.
Když protagonisté netrpí v závalu sněžné bouře či při pokusu přežít noc mimo úkryt letounu během svéhlavé záchranné výpravy, filmaři se až příliš často opájejí scénami, které by patřily spíše do nějaké trudnější a dospělejší verze dobrodružství Julese Vernea.
Slunce se opírá do okolních štítů, podezřele vitální mladíci ve slunečních brýlích přetvářejí vrak letadla v lépe fungující provizorní obydlí… a divák má pocit, že v minulé scéně už trpěl dost, tak si nyní může dopřát chvilku oddechu. Jednotlivé tváře příliš nerozeznává, protože s charakterizací a psychologií se autoři nezdržují. Sem tam rychlý, obvykle dost návodný střih do minulosti a šup zase zpátky do sněhu.
Nakonec přichází emocionální závěr, jehož patos a vítání navrátivších se hrdinů má mírnit perspektiva vypravěče. Ten promlouvá hlasem mrtvých, tedy všech účastníků výpravy, ať už přeživších, či zesnulých. Ve skutečnosti ta promluva patos jen prohlubuje. A pohřbívá celou traumatickou zkušenost protagonistů i jejich kroky přesahující běžné etické či humánní mantinely banální poznámkou, že všichni jsou mrtví, ať už uvnitř, nebo doopravdy.
Ve skutečnosti se tím jen podtrhuje, že navzdory vší - někdy efektivní, jindy jen efektní - filmařině je Bayonova novinka uvnitř sama poněkud mrtvá.
Film
Sněžné bratrstvo
Režie: J. A. Bayona
Film je k vidění na Netflixu.
