Během necelé půlminuty ho útočník ranil patnáctkrát. Toho času pětasedmdesátiletému literátovi hlubokými zásahy zpřetrhal šlachy i nervová vlákna. "A pak tu byl nůž v oku. Ten nejkrutější úder, hluboká rána. Ostří proniklo až k optickému nervu, zrak nepůjde zachránit. Oko bylo pryč," píše britský prozaik indického původu Salman Rushdie v knize nazvané Nůž, kterou v českém překladu Martiny Neradové nedávno vydalo nakladatelství Paseka.
Je to svědectví, jaké dostane příležitost podat málokdo. Ostatně sám Rushdie přiznává, že v tu chvíli očekával smrt. A neshledal na ní nic nadpřirozeného. "Žádný pocit, že opouštím své tělo. Ve skutečnosti jsem jen zřídkakdy cítil tak intenzivní spojení s tělem jako tehdy. Moje tělo umíralo a bralo mě s sebou. Byl to silný fyzický pocit," popisuje.
Přesto téměř zázrakem přežil. Zprvu šokované publikum debaty v americkém státě New York se probralo a zpacifikovalo atentátníka, čímž mu zabránilo čin dokonat. Spisovatele ležícího v kaluži krve vrtulník transportoval do nemocnice. A tam mu lékaři sérií složitých zákroků zachránili život. Po bolestivé rekonvalescenci je dnes Salman Rushdie ve stavu, kdy s obtížemi opět dokáže psát. Nebo se skrze telemost připojit na debatu, jako to tento měsíc udělal v pražské Knihovně Václava Havla. "Od útoku uplynuly skoro dva a půl roku. Za tu dobu jsem mimo jiné zjistil, že lidské tělo disponuje úžasnou schopností regenerace, i když některá zranění už se vyléčit nepodaří," řekl.
Důsledky jsou patrné na první pohled. Rushie při útoku přišel o oko, které dnes skrývá pod jedním zatmaveným sklem dioptrických brýlí. V nemocnici výrazně zhubl, podle svých slov skoro o dvě desítky kilogramů. Na jedné straně obličeje mu trochu klesá ret. A do levé ruky se mu cit vrátil jen částečně. "Samozřejmě že v nějakém ohledu na ten útok myslím každý den. Ztráta oka i citu v levé ruce jsou věci, které ovlivňují můj běžný život, to, jak se doma pohybuji, jak píšu. Psaní je teď obtížnější, protože v levé ruce mám cit jen v palci a ukazováčku," vysvětluje.
Nejnutnější kontext
Na rozdíl od všeho, co Salman Rushdie dosud napsal, čtenář Nože nepotřebuje znát souvislosti. Nemusí vědět, že držitel Bookerovy ceny s 1,1 milionu sledujícími na sociální síti X patří ke generaci britských spisovatelů, kteří na sebe upozornili začátkem 80. let minulého století. Rushdie však na rozdíl od vrstevníků Martina Amise či Iana McEwana zpracoval svou zkušenost migranta z cizí země, čímž pootevřel dveře zase další vlně prozaiků.
Právě o migraci vypráví jeho nejznámější román Satanské verše, jehož složitý příběh ale zahrnuje také snovou pasáž o začátcích islámu. Kvůli ní na spisovatele v roce 1989 íránský ajatolláh Chomejní uvalil fatvu neboli vydal náboženský rozsudek smrti přikazující muslimům, aby za údajné hanobení islámu Rushdieho zavraždili.
Proti knize se demonstrovalo, také v Británii se dokonce pálily její výtisky. Teroristé zavraždili japonského překladatele, pobodali toho italského, postřelili norského vydavatele nebo podpálili hotel, v němž zemřely desítky tureckých intelektuálů. Došlo k bombovým útokům na knihkupectví i redakci newyorského listu, který se Rushdieho zastal. Autor se celá 90. léta skrýval v Británii, přísně střežen státní ochrankou. "V letech po vynesení fatvy zmařila britská rozvědka zásluhou svých zkušených expertů nejméně šest plánů na fyzickou likvidaci mé osoby," píše teď také v knize Nůž, kde ale příběh rekapituluje jen stručně. S vysvětlením, že už ho popsal v rozsáhlé autobiografii Joseph Anton z roku 2012. Včetně rozhodnutí přestěhovat se začátkem tisíciletí do New Yorku, znovu se začít ukazovat ve společnosti, chodit bez ochranky a doufat, že riziko opadlo. Od vydání fatvy nakonec trvalo více než tři desítky let, než se našel vykonavatel vůle dávno mrtvého ajatolláha.
Žít co nejlépe
Na stránkách Nože nyní Rushdie uvažuje, jestli byla chyba znovu žít svobodně. Takový závěr ale odmítá. "Skoro třiadvacet let jsem v New Yorku vedl pestrý, naplněný život. Za tu dobu jsem se dopustil chyb, a nebylo jich málo, některé věci jsem mohl udělat lépe a je mi líto, že se to nestalo, ale pokud jde o můj život jako celek? Jsem rád, že jsem ho prožil, snažil jsem se žít, jak nejlépe jsem dovedl," konstatuje.
Zatímco autobiografii Joseph Anton vymýšlel s několikaletým odstupem, novinka čítající necelých 250 stran je záměrně neučesaná, narychlo psaná a prostá pro autora typických hrátek s jazykem či strukturou vyprávění. Úplně obyčejně líčí lékařské procedury, jimiž musel pětasedmdesátiletý člověk po brutálním útoku projít, aby mohl fungovat. Popisuje návrat z nemocnice do New Yorku, kde nejprve bydlel anonymně v cizím bytě. Později líčí vylepšení bezpečnostního systému ve vlastním domě. Nebo cestu do Londýna, které už ale stejně jako v 90. letech předchází kontakt s policií a ta spisovateli opět poskytuje plně ozbrojenou ochranku.
Rushdie, který byl čtyřikrát ženatý a skrze sňatek s modelkou Padmou Lakšmí se stal celebritou, zároveň celou knihu průběžně líčí svou poslední love story zakončenou svatbou s americkou básnířkou Rachel Elizou Griffiths, jež se o něj po atentátu starala.
V ještě jiné rovině Nůž zachycuje umírání přátel, spisovatelů Martina Amise nebo Paula Austera. České čtenáře potěší zmínky o romanopisci Milanu Kunderovi a prezidentovi Václavu Havlovi, které Rushdie poznal osobně a byl vděčný za jejich podporu. Znovu to připomněl na dálku v Havlově knihovně. "Bylo mi ctí, když mi vloni v New Yorku předali Cenu Václava Havla, kterou uděluje zdejší nadace. Havla jsem trochu znal, jsem hrdý, že tohle mohu prohlásit. Dokonce jsem byl párkrát v Praze a těším se, až se tam znovu podívám," vzkázal autor, jenž přijel v letech 1993 a 2001, podruhé na pozvání Festivalu spisovatelů Praha.
Nůž nemá smysl srovnávat s jeho jinými knihami. Není a ani to nemělo být žádné myšlenkové či stylové veledílo, nýbrž syrové svědectví. "Když se vám přihodí něco takového, nejzajímavější je, že jste to opravdu zažili. Nedávalo by smysl to umělecky přikrášlovat, naopak by to sílu svědectví umenšilo," tvrdí Rushdie. Pasáže o svém milostném životě a rekonvalescenci do knihy zařadil, "aby se mnou čtenář prožil celou cestu až do uzdravení".
Měl pocit, že publikaci napsat musí, protože stejně nemyslel na nic jiného a všichni se ho na atentát ptali. Chtěl tedy "získat kontrolu nad tím, co se stalo, a odmítnout roli pouhé oběti". Zároveň se psaním vyrovnával s posttraumatickou stresovou poruchou, halucinacemi způsobenými silnými prášky proti bolesti a nočními můrami, které ho po útoku pronásledovaly.
"Ještě když se fyzické rány v podstatě zahojily, trápil mě dramatický úbytek fyzické síly. Vůbec nic jsem nevydržel. Nějak jsem ten den doklepal do šesti večer a byl jsem naprosto zničený. Trvalo dlouho, než se mi síla pomalu vrátila, ale dnes si opravdu připadám skoro jako dřív. Akorát píšu pomaleji, což nicméně pro mé knihy může být nakonec i dobře," žertoval v knihovně.
Ten, kterého pobodali
Dlouho přemýšlel, co si z atentátu odnést. V knize si vyčítá, že v klíčovém okamžiku ztuhl a nezačal utíkat. "Jsou dny, kdy je mi trapně, až stydno, že jsem se ani nepokusil bránit. Jindy si říkám, nebuď vůl, co myslíš, že jsi mohl dělat," uvažuje.
Vyjadřuje lítost, že sotva lidé v souvislosti s ním přestali zmiňovat Satanské verše, stal se nyní už navždy tím, kdo přežil pokus o atentát. "Už před tím neuniknu do konce života. Bez ohledu na to, co jsem napsal a co možná ještě napíšu, budu vždycky tím chlapem, co ho pobodali," přiznává sám sobě.
Čtyřiadvacetiletého atentátníka za celou knihu ani jednou nejmenuje. Ostatně radikál v rozhovoru pro bulvární list přiznal, že Rushdieho nečetl a jen si na YouTube pustil nějaké video. V nejslabší části Nože s ním spisovatel vede imaginární dialog, o skutečné setkání ale nestojí. Stejně jako v celé publikaci velkoryse nekritizuje pořadatele besedy, kteří zanedbali bezpečnostní opatření.
"Tlustou čáru za celým příběhem ještě udělat nemohu, protože zbývá to poslední, soud. Naučil jsem se za poslední roky hodně o americké justici a přijde mi neuvěřitelné, že zločin spáchaný v roce 2022 se dostane k soudu až v roce 2025. Je to frustrující," prohlašuje spisovatel.
Incident si sám pro sebe uzavřel tak, že onoho srpnového rána zažil to nejhorší i nejlepší z lidské nátury. "Tací jsme jakožto živočišný druh: nosíme v sobě schopnost zavraždit cizího starého muže, byť k tomu nemáme jediný pádný důvod, ale i protilék na tuhle chorobu - odvahu, nezištnost, ochotu podstoupit osobní riziko a podat cizímu starému muži ležícímu na podlaze pomocnou ruku," píše Rushdie.
Literárně bude možná zajímavější jeho nový román Vítězné město, který se v USA dočkal nadšeného přijetí a jehož český překlad Paseka vydá napřesrok. Nůž je osobní záležitost, svědectví o vůli žít, vyprávění o něčem, co většina obětí atentátu nedostane možnost vylíčit.
A něco si z něho může odnést i čtenář. Třeba co Rushdieho nejvíc mrzelo, když si myslel, že umírá. "Že zemřu daleko od těch, které miluju, ve společnosti cizích lidí. Mým nejsilnějším pocitem byla hluboká osamělost," vybavuje si. Na konci přiznává, že si to urovnal. "A mám poměrně jasnou představu, na co se při své druhé šanci na život zaměřit: na lásku a práci," dodává.
Kniha
Salman Rushdie: Nůž - Přemítání po pokusu o vraždu
(Přeložila Martina Neradová)
Nakladatelství Paseka 2024, 240 stran, 399 korun.
