Režisér a tvůrce projektu Steven Zaillian se rozhodl otestovat, co televizní divák snese. Známý příběh o fiktivním podvodníkovi Thomasi Ripleym, jenž má za úkol přivést synka z bohaté rodiny z Itálie zpět do New Yorku, pojal poměrně radikálně. A to už volbou představitele.
Zatímco film režiséra Anthonyho Minghelly z roku 1999 byl zalitý sluncem i zářivým úsměvem Matta Damona v titulní roli, tentokrát ústřední postavu ztělesnil čtyřicátník Andrew Scott, jehož temné, skleněné oči od počátku říkají: tady něco nehraje.
A nejen Scott, známý rolí Moriartyho ze seriálu BBC Sherlock, nastavuje pozoruhodnou, neprostupnou notu celého díla. Zaillian si dává načas, o postavách neprozrazuje příliš. Když se Ripley vetře do přízně Dickieho Greenleafa a jeho partnerky, s níž si užívá italský klídek malého městečka na pobřeží, věci okamžitě začínají skřípat. Tenhle Tom Ripley není milý společník, s nímž by někdo chtěl trávit čas u večeře či sklenky. Přesto zůstává. A rozehrává nekalou hru, jejímž účelem - jak známo z předchozích verzí - není přivést Dickieho zpět za otcem, který Ripleyho najal, ale ukrást mladíkovi identitu.
I když: mladíkovi? Jedním z nečekaných kroků tvůrců nové verze je rozhodnutí obsadit do obou rolí muže středního věku. Místo bezstarostného pobytu na pláži tak starší hrdinové řeší komplikovanější podobu svérázného vztahového trojúhelníku. Dokud nedojde k první vraždě a minisérie se definitivně nepřeklopí do noirového thrilleru, jenž rovnou měrou pomrkává po Alfredu Hitchcockovi, italské kinematografii 60. let, v nichž se odehrává, i moderní artové filmové estetice.
Dickie je amatérský, o to vášnivější malíř, a celým příběhem se prolíná motiv Caravaggiovy tvorby. Ne náhodou. Tak jako on vnesl do raného barokního malířství nezvyklý naturalismus a biblické či mytické postavy přikoval k zemi, v sérii se nezvyklé rámování scén pohledem shůry sváří se syrovými výjevy mordů, které nejdou podle plánu. Diváka přímo dusí u vršení nehezkých aktů a ještě klopotnější snahy vraždy zamaskovat.
Steven Zaillian často snímá situace z nadhledu či skrze otvory v architektuře, pracuje s velkými celky, ale také s nečekanými rychlými střihy. Na jeho styl si divák chvíli možná musí zvykat. A přemýšlet, zda to celé není trochu vyumělkované. Pokud však je při prvních dvou epizodách na rozpacích, třetí část ho z nich rychle vyvede.
Mistrná, nekonečná scéna výletu na loďce s tragickým vyústěním definitivně připomíná, že pocta se tu vzdává právě stylu, jakým budoval napětí Alfred Hitchcock. Ostatně autorka Talentovaného pana Ripleyho, spisovatelka Patricia Highsmithová, napsala také předlohu k jeho snímku Cizinci ve vlaku.
Slavný britský režisér vynikal mimo jiné v jedné věci. Uměl vyobrazit obyčejné protagonisty, kterým se dějou neobyčejné věci, a pracovat v tempu, jímž hrdinové upadají z jedné nečekané situace do další.
Seriálový Ripley je právě takový obyčejný podvodníček. Žádná geniální mysl, co by vše měla naplánované. Spíše to vypadá, že jeden nepovedený čin maskuje dalším ještě méně zdařilým. A prozatím mu to vychází. Jenže divák dostává dost indicií, že Ripley za sebou nechává celou řadu stop.
Thrillerová či detektivní linka se v minisérii střetává s bezvýchodností a neurčitostí patřící spíše do ranku autorské artové tvorby. Ripleyho motivace vůbec nejsou zjevné. Není to onen románový hrdina, který se domnívá, že na Dickieho bohatství a úspěch má větší nárok.
Ripley je seriál sice místy silně estetizovaný, ale nikoli zdobný, v mnoha ohledech naopak působí ohlodaný až na kost. Tvůrci si rozmarně vodí diváka dějem, mají ho namotaného na prst, oproti mistrovi napětí Hitchcockovi tu ale vedle neustálých vzruchů hraje velkou roli zmar. A zároveň jistá potutelnost.
Protagonista není žádný geniální sociopat, spíše trochu pobuda, ostatně jako často modelové z Caravaggiových pláten. A inspektor z Říma, který podezřelé dění okolo Ripleyho vyšetřuje, svou komickou angličtinou i předstíraným dobrosrdečným tónem přináší další druh záhady: bude to typ Columbo, co klame tělem? Nebo je vše ještě jinak?
Právě tato tonální neproniknutelnost v kombinaci s vyhraněnou estetikou činí z Ripleyho nejpozoruhodnější seriál poslední doby. Umí vás udeřit do hlavy se silou betonové lodní kotvy, přitom vykračuje ze zavedených vypravěčských a stylistických modelů současných krimi thrillerů. Na práci se světlem klade podobný důraz jako Caravaggio. A jako on tak činí především proto, aby tento šerosvit nechal vyniknout temnotě, která se schovává v pozadí.
