Nevraživé přijetí druhé vánoční pohádky ukázalo zajímavý paradox. Slíbená nevěsta měla lepší řemeslo, scénář i herce než Pravý rytíř, ale nebylo jí to nic platné. Diváci ji okamžitě a rázně odmítli ještě důrazněji než rovněž nepříliš chválený štědrovečerní kousek.
Sice předvedla jen posun od úplného selhání k obstojnému řemeslu stále ještě zbavenému autentické tvůrčí motivace, víc ale asi u klasické pohádky České televize ani nejde čekat. Šlo však také o pohádku méně "tradiční", živější a rychlejší, což jí nejspíš bylo osudné. Lidé chtějí na Vánoce vidět naplnění svých představ, ne svérázné dílo.
Zajímavé bude proto nyní přijetí třetí pohádky Zázračný nos v režii Stanislava Párnického, vzniklé v především slovenské produkci.
Skoro opravdový film
Ta vyniká svou relativní propracovaností režie i příběhu a z letošní trojité vánoční nadílky působí nejplnohodnotnějším dojmem. Skoro se o ní už dá mluvit jako o opravdovém svébytném filmu, nejen realizaci nutné objednávky.
Má rozhodně nejbohatší výpravu co do zaplněnosti obrazu. Čistě na pohled vypadají interiéry i exteriéry jako skutečné lokace, a ne jen studio nebo louka, kam někdo donesl rekvizity ze skladu.
Stylizace nejméně propadá pohádkovému kýči a nebýt nepadnoucího českého dabingu, i zvuk by dosáhl profesionální roviny. Slovenská produkce tak překonává nejen české televizní pohádky, ale i většinu těch uvedených v kině. Sice je pořád jen velkou rybou v malém rybníce, ale stojí za pozornost, že tým našich sousedů vložil do své práce zjevně víc energie a profesionality než jeho čeští kolegové.
Ještě překvapivější je propracovaný scénář Zuzany Kolmosové a Nadi Jurkemik, jehož postavy se v mezích žánru odmítají podřídit stereotypům. Právě propracovaný a rozvinutý příběh se ale stává i největším problémem Zázračného nosu.
Kdo se v tom má vyznat?
V důsledku je nepřehledný až neusledovatelný právě proto, že všechny jeho postavy, jichž není málo, mají vlastní motivace i osobnost a nejsou jen snadno rozpoznatelným dílkem skládačky.
Snažit se rekonstruovat děj je téměř nadlidský úkol: Sledujeme především krásnou princeznu (Kristína Kanátová), jíž čaroděj přičaruje ošklivý nos, aby zjistila, jestli ji její nápadník (Ján Dobrík) doopravdy miluje.
Protože se chce princezna nosu ihned zbavit, vydává se znovu najít čaroděje, aby jí pomohl. Cestou potká parfuméra s receptem na nejlepší voňavku, který chce využít jeho zlý zaměstnavatel, aby splnil úkol jiné místní princezny a mohl žádat o její ruku.
Nosatá princezna mladému parfumérovi, který je do voňavkové princezny sám platonicky zamilovaný, začne pomáhat, aby mohl svou princeznu získat (na nos v tu chvíli už zapomene, protože jí začne vyhovovat, že si lidé začali všímat něčeho jiného než její krásy). A v procesu se do něj taky zamiluje. Ale má výčitky, protože stále ještě neví, jestli tím neukřivdí svému původnímu nápadníkovi, jenž po ní zatím pátrá, protože její babička (Iva Janžurová) prince přesvědčila, že jeho nevěstu unesli loupežníci, aby si vyzkoušela jeho odhodlanost.
Asi není třeba psát víc. Toto letmé, nekompletní (a pravděpodobně trochu zkreslené) nastínění děje dostatečně demonstruje, do jak komplikované hry se autoři pustili. Když se k tomu přičte nejednoznačnost všech těchto postav, jež nejdou – snad až na samotnou nosatou princeznu a parfumérského zloducha – třídit na dobré a zlé, máme tu opravdový problém.
Jakkoliv je pozitivní, že se zde hrdinové nezařazují do škatulek, a dokonce i postava načančané princezny nakonec vykazuje značnou svébytnost a inteligenci, ztrácí film pevnou půdu pod nohama. Nedává smysl, aby takto komplexní charaktery existovaly ve světě pohádkové stylizace.
Vykašlat se na to
Není divu, že v euroamerickém prostředí už na úrovni áčkového mainstreamu pohádky takřka nevznikají. Protože tvůrci správně pochopili, že mohou vyprávět komplikovanější a hodnotnější příběhy, aby byly pochopitelné i pro děti, ale pokud je chtějí vyprávět, nemohou tak činit v klasickém grimmovském světě magického pseudostředověku. (Pokud ho nevyužívají parodicky nebo jinak sebereflektivně.)
Tento svět si zakládá na neaktuálních zkratkách, zápletkách a alegoriích, jež už v dnes nemohou být aplikovány, protože se nevztahují k naší společnosti. Pokusit se do jejich rámce zasadit příběh tak, aby odpovídal dnešním standardům vyprávění, je až na naprosté výjimky předem prohraný boj.
Českou odpovědí na tenhle fakt se stala rezignace na naplnění standardů. Pohádky vznikají jako mrtvé nápodoby starých příběhů, samotní jejich tvůrci většinou nevěří, že dělají něco hodnotného. Existují pouze pro povrchní potěchu rodičů, kteří chtějí vzpomínat na vlastní dětství.
Zodpovědnější by bylo posunout se dál a realizovat i jiné vánoční filmy. Protože pokud Zázračný nos ve své nejspíš upřímné snaze nabídnou plnohodnotný příběh a zároveň klasickou pohádku něco dokázal, tak že pohádka v jejím místním pojetí zvládne být plnohodnotným filmem jen stěží. A její realizace byla, podobně jako u Slíbené princezny, předně plýtváním prostředky i zručnými filmaři.
Lze pochopit potřebu České televize nahnat vysokou sledovanost, stojí za to se ale ptát, jestli opravdu potřebujeme tři pohádky během jedněch svátků. Nemohl by alespoň jeden večer být vyčleněn propracovanější produkci odpovídající dnešní laťce?
Manažeři a strůjci programu ČT rádi opakují, že kvalitnější pořady nemohou produkovat, protože o ně publikum nestojí a není na ně připraveno. Veřejnoprávní stanice by ale mohla alespoň kus své energie vložit i do kultivace prostředí.
Hodnocení: 45 %
