reklama
 
 

Recenze: Slíbená princezna je obstojná pohádka. Nová Zlatovláska je ale tak trochu zbytečná

25. 12. 2016 21:40
Erbenova Zlatovláska se dočkala nové podoby. Ve Slíbené princezně jsou navíc piráti, Jiřík svému pánovi nezalže a oproti nejznámější verzi ze sedmdesátých let se obejde bez písní.

Na Štědrý den Česká televize odvysílala velmi nepovedeného Pravého rytíře, jenž selhal po filmařské i vypravěčské stránce. Na Boží hod si naštěstí trochu napravila reputaci. Ačkoliv Slíbená princezna nepřeková svůj žánr a zůstává plně ponořena do problematického světa tuzemských pohádek, je v jejich rámci o řád kvalitnější.

Film Ivana Pokorného v první řadě vypadá a zní jako film. Převyprávěná Zlatovláska Karla Jaromíra Erbena říznutá pirátskou tematikou si drží řemeslnou úroveň i živoucí herecké výkony (Jan Cina, Marta Dancingerová, Jan Dolanský, Jitka Čvančarová), jak jen při nutné pitvorné stylizaci může. Díky tomu se dá divácky napojit jak na hrdinu, tak i na jeho příběh.

Ještě černobílejší

Sice i ona existuje v konzervativním patriarchálním světě, kde muži zažívají dobrodružství a ženy přemýšlejí výhradně o tom, za koho se vdají, vzhledem ke konzistentnějšímu scénáři Ivy Procházkové ale toto nastavení vyznívá alespoň jako funkční společnost s uchopitelnými, byť archaickými pravidly.

Na samotném ději se přesto ukazuje, v čem se naše pohádky zatoulaly svému původnímu smyslu a jak se jejich princip světa obývaného kouzelnými bytostmi stal zoufale udržovaným skanzenem.

Děj jistě není potřeba představovat. Kuchař Jiřík oproti pánovu zákazu ochutná kouzelného hada a začne rozumět řeči zvířat. Za trest je vyslán, aby svému knížeti přivedl za manželku pověstnou Zlatovlásku. Cestou potká a zachrání několik zvířat, která mu pak pomohou při plnění princezniných úkolů, a princezna se nakonec zamiluje do něj.

Nejspíš protože chtěli tvůrci nějak odůvodnit, proč vůbec dělat další Zlatovlásku, přidali ještě dějovou linii s pirátským kapitánem, jenž rovněž usiluje o její ruku. Ta ale na děj v důsledku nemá velký dopad, a kdyby ji někdo vystřihl, snímku by nechyběla. Přináší navíc pro někoho možná kontroverzní sexuální vtipy, jež působí v klasické pohádce zvláštně. Pirátská část dokazuje leda, že když se českým tvůrcům pohádek zdá příběh moc řídký nebo opotřebovaný, místo aby ho propracovali do větší hloubky, přihodí do něj pár nových postav.

Erben věděl, co dělá

Krom bonusových pirátů se příběh dočkal jedné na pohled nepatrné změny. Celá Jiříkova pouť nezačne tím, že potají ochutná zakázané maso, pouze se napije mléka, v němž hada vařil. Pánovi tedy nelže a celý konflikt si udrží čistého nechybujícího hrdinu.

Jenže právě v Jiříkově neuposlechnutí vězí celé těžiště Zlatovlásky a vlastně těžiště Karla Jaromíra Erbena jako spisovatele. Jeho pohádky i balady většinou  začínají tím, že se obyčejný člověk nějak proviní. Rouhá se, zalže, vzepře se osudu nebo se dopustí hříchu. A následuje trest. V případě balad tvrdý a nekompromisní, kdy všemocná příroda nebo bůh člověka pohltí, v případě pohádek, jakou je právě Zlatovláska, se má možnost napravit a dobrými skutky odčinit své chyby.

Z dnešního pohledu se jeví nepřijatelně, aby neuposlechnutí zlého knížete vyžadovalo přísný trest, ale takové motivy Erben, a zdaleka nejen on, volil. Pohádky často operují s nepřiměřenými tresty za takřka jakákoliv provinění, protože právě vysvětlit dětem smysl poslouchání pravidel bylo jejich předním cílem.

Dnes je takové uvažování nepochybně zastaralé, takže není na škodu se od něj posunout. Jenže české pohádky to vyřešily tak, že zkrátka ono neaktuální morální jádro vyjmuly a ničím nenahradily. Staly se prázdnou přehlídkou nadpřirozených bytostí, které ztratily své navázání na konkrétní přírodní síly. Léta společenských a politických posunů je ještě víc vykolejily a zcela odtrhly od reality, k níž se přitom dřív pevně vztahovaly.

Nová Zlatovláska tedy je obstojně natočená a zahraná, rozhodně oproti studené sprše Pravého rytíře, ale coby příběh je už zcela vyprázdněná, zbytečná, nicneříkající a odtržená jak od dnešního světa, tak od světa, pro nějž před sto padesáti lety vznikla. Ale těžko říct, jestli s tím vzhledem k zadání, jaké tvůrci měli, vůbec šlo něco udělat.

Hodnocení: 40 %

Nemyslím si, že snímek Anděl páně 2 byl sázkou na jistotu, nechtěl jsem prvnímu dílu podrazit nohy, ten tlak byl obrovský, říká režisér Jiří Strach | Video: Daniela Drtinová |  26:11

autor: Martin Svoboda | 25. 12. 2016 21:40

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama