reklama
 
 

Recenze: Pravý rytíř je pohádkové dno. Z žen dělá pasivní trofeje, nabízí perverzní obraz světa

24. 12. 2016 20:20
Vánoce na České televizi odstartovaly tím nejhorším. Pohádka Pravý rytíř může sloužit jako definice všeho, co je na žánru špatně.

Česká televize připravila na letošní vánoční sezónu již tradičně hned tři pohádky. Pozitivní je, že jsou navzájem odlišné. A že mají vzestupnou kvalitu. Konkrétně od úplného dna se dostanou až k průměru.

Na Štědrý den byl vybrán Pravý rytíř, snímek v režii Martina Dolenského. Jde o studenou sprchu v tom, jak hluboko jde produkčně i autorsky klesnout. Česká televize jakoby podlehla předtuše štědrovečerního opojení, shovívavosti publika nebo vědomí příliš silné konkurence, nad Rytířem zlomila hůl a energii soustředila raději do dvou následujících, o několik tříd lepších produkcí.

Hluboce pod úrovní

V první řadě zaskočí mizerná řemeslná stránka hluboko pod standardem veřejnoprávní stanice. Postsynchrony herců zní jako pořízené na dně studny a obraz silně evokuje studiový vzhled, dokonce i v exteriérech. Tento efekt běžně vzniká uspěchanou prací s osvětlením. Pravý rytíř zkrátka vypadá a zní ošklivě, přičemž nejde o věc vkusu, ale technických chyb, které jde snad obhájit v podvratného artu, u mainstreamu ale jen stěží.

I kdyby však šlo projevit vstřícnost vůči nekvalitnímu provedení, opravdové peklo přichází se scénářem, pod nímž je podepsaný Petr Hudský. Nebo spíš s tím, jak ochotně byl text ponořen do těch největších klišé a stereotypů žánru a vyválen v nich.

Mladý rytíř (Jan Komínek) se za doprovodu starostlivého otce (Lukáš Vaculík) a náhodných kumpánů vydává na cestu za záchranou princezny (Lucie Černá). Překážky, s nimiž se setká, postavy, jež potká, i jeho posun k hrdinovi jen nenápaditě opakují notoricky známá schémata typu "odolej pokušení a nesejdi z cesty".

Což by bylo málo vždy, tím spíš ale u české pohádky. Té je obzvlášť potřeba trochu vzdorovat. Proto se ty nejlepší, předně skoro parodické S čerty nejsou žerty nebo Tři oříšky pro Popelku se svou silnou hrdinkou, vyznačují tím, že vědomě narušují určitá očekávaná klišé.

Jako žánr jsou totiž pohádky velmi zvrácené. Učí lhát a podvádět, když to hrdinovi pomůže. Učí rozlišovat okolní svět na plnohodnotné (dobré) bytosti a neplnohodnotné (zlé) karikatury, jež je třeba za každou cenu ničit. A v neposlední řadě tvrdě rozděluje na muže (hrdiny s vývojem) a ženy (pasivní trofeje).

Pravý rytíř trpí tím vším, zdaleka nejvíc ale genderovým dělením. Jsou tu jen dvě výrazné ženské postavy, královna víl (Táňa Pauhofová) a princezna. Nemají osobnost ani rozměr, obě skončí v zajetí a musí být zachráněny. V případě princezny je až bizarní, jak ji černokněžník (Jaromír Hanzlík) posadí do svého hradu, ona bez náznaku aktivního odporu přijme osud unesené panny a začne zpívat o tom, kdy ji asi přijde vysvobodit rytíř. V mnoha okamžicích se zdá, že by mohla nějak zasáhnout, místo toho si ale jen dokola stěžuje.

Proč je to tradice?

Motivu dámy v nesnázích se jistě jen tak nezbavíme. Zdaleka nejen v pohádkách a jistě ne výhradně v Česku. Přesto takřka všude na světě už se s ním pracuje velmi opatrně a uvědoměle. V jeho naivní podobě už se takřka nevyskytuje, protože společnost alespoň oficiálně ženám přisuzuje rovnocenné postavení. I v popkultuře tedy mají nárok být soběstačné a přinejmenším se podílet na své záchraně. Po Teorii tygra a Padesátce by ale asi nemělo být překvapivé, že u nás si s tím hlavu neděláme.

Možná padne argument, že jde o tradiční motiv, že princezny se prostě unášejí a princové je zachraňují. Jenže přijmout apriorně tradici může být nebezpečné. Vždy se je třeba ptát, proč se zrovna tento stereotyp zažil? Proč se zrovna k němu (oproti tolika odloženým motivům, třeba dřív hojnému trestu prozřetelnosti za provinění) neustále vracíme?

A především: Jestliže jsou pohádky zidealizovaným zobrazením světa, do nějž diváci rádi utíkají, proč tolik lidí považuje za ideální stav společnost, v níž krom dalších pochybných aspektů jsou ženy očividně podřadné nejen zlým černokněžníkům, ale i svým princům?

Jak jsme sem došli?

Vlivem komplikovaného společenského vývoje v českých zemích se do pohádek namixovala feudální, náboženská, sekulární, marxistická i normalizační ideologie a vytvořila velmi podivný mustr. Paradoxně ať už v něm zrovna hraje prim gotická nebo barokní stylizace, vyznívá ve své neuchopitelnosti konzistentně. Diváci ho přijímají a orientují se v něm, přestože si jednotlivé prvky vypůjčené z různých dob a různých filosofií navzájem protiřečí a vyvracejí se.

Průběh dvousetletého procesu, na jehož konci konzumujeme tuto nepopsatelnou, ale přitom podivně povědomou kaši, je svým způsobem fascinující. Nakonec v ní totiž neomylně uvízlo to, s čím se publikum nejvíc intuitivně ztotožnilo.

České pohádky jsou tedy silně lidový žánr. Tvůrci se během jejich tvorby často vědomě vzdávají autorství a naplňují to, co cítí jako společenskou poptávku. Jako celek nedávají jejich výtvory smysl, ale v každém jejich prvku se zrcadlí něco konkrétního. A jestliže jediným sítem se tu stala líbivost, znamená to tedy, že se stále ještě podstatné části obyvatel "líbí" ospravedlňování pokrytectví, odsuzování lidí s jiným cílem či názorem a podřadného postavení žen.

Každý má samozřejmě právo sledovat, co ho baví. Problém je, že tyto pohádky jsou naoko určené dětem. Sice jde jen o záminku a větší uspokojení z nich mají jejich rodiče, ale ratolesti u nich pořád sedí a naivně přijímají, co vidí. Smějí se pitvoření, jako se smějí všemu, čemu mohou, a vidí perverzní obraz světa, který může být velmi nebezpečný.

Hodnocení: 10 %

Pohádka je žánr jako každý jiný, má smysl ji kritizovat, tvrdí recenzent Martin Svoboda. | Video: Martin Svoboda |  03:24

autor: Martin Svoboda | 24. 12. 2016 20:20

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama