Recenze – Novocirkusová společnost Akoreacro vznikla už před více než deseti lety, když se její zakladatelé potkali na škole, kde studovali akrobacii. Sice se po studiích na krátký čas rozdělili, ale nakonec se k sobě po roce vrátili, aby ve spolupráci s dalšími novocirkusovými společnostmi vystupovali napříč Evropou.
Záměrem však zůstalo založení vlastní společnosti. Ve stejné době se k akrobatům připojila i hudební sekce, čímž se vytvořila dnešní podoba souboru.
Jejich první inscenace byla inspirovaná érou němého filmu a groteskou, jak Aktuálně.cz sdělila jedna z akrobatek a zároveň představitelka jedné z hlavních rolí Claire Aldaya. Podle jejích slov je pro celý soubor důležitá snaha navázat na prvky tradičního cirkusu a zároveň jejich transformace do novocirkusové poetiky.
Klaxon
Inscenace Klaxon nenese konkrétní tematickou linku, kterou by bylo možné jednoduše abstrahovat. Jedná se spíše o mozaiku, soulad jednotlivých scén, které jsou velmi náznakové a otevřené širší interpretaci. Přesto se divákům nabízejí dvě hlavní postavy (Claire Aldaya, Antonio Segura Lizan), u nichž je možné v inscenaci sledovat určitý vývoj. Zároveň nabízejí dva protichůdné pohledy na celkové vyznění.
Claire Aldaya svojí postavou odpovídá snovému obrazu, kráse, která svojí jedinečností a výlučností, což je navíc umocněné tím, že je v inscenaci jediná žena, vábí a láká ostatní postavy k sobě, nárokuje si jejich pozornost. Velmi často je ústřední akrobatkou v jednotlivých choreografiích.
Oproti tomu postava ztvárněná Antoniem Segurou Lizanem se blíží původním archetypům klaunů. Velmi často stojí v centru humorných scén. Objevují se napříč inscenací jako drobná intermezza, aby trochu zvolnila rytmus a tím i oddělila jednotlivá akrobatická čísla. Občas jsou poněkud předvídatelná, nicméně je důležité, že jako celek tyto dva principy fungují a vzájemně se doplňují.
Divák v tomto případě dostává na vybranou, které interpretaci dá přednost, jaké bude pro něj celkové vyznění. Zároveň je zajímavé, že v tomto podání odpovídají dvě postavy charakterům (Pierot a Kolombína) z tradičního cirkusu, jež vycházejí původně z pantomimického divadla. Ačkoli se konkrétní zpracování v inscenaci Klaxon vyvinula, v základních prvcích k nim stále odkazují (i díky drobným detailům na kostýmech). Akoreacro tím potvrzuje svoji tezi o posouvání původních mezí poetiky tradičního cirkusu do nových vazeb.
Soubor takřka nevyužívá jevištní techniku (pouze minimálně světla), scénografii, kostýmy jsou jednoduché – ačkoli odkazují k určitým typům postav, dochází tak spíš za použití drobného detailu. Potvrzuje se tak rozdílné zázemí českých a francouzských novocirkusových společností, kde české pracují s divadelními prvky mnohem důsledněji, kdežto světové, v tomto případě francouzská, navazují spíš na prvky tradičního cirkusu. Zároveň je znát vyšší technická úroveň, co se týče jednotlivých akrobatických prvků. Což je logické vzhledem k tradici a výuce akrobatického umění přímo na školách.
Klaxon z tradičního cirkusu například zachovává moment překvapení, důraz na emoce diváků a především snahu vyvolat úžas a strach (gradace jednotlivých akrobatických výkonů), ale zároveň tradiční prvky paroduje. Ve chvíli, kdy zazní bicí, až dostanou diváci pocit, že přijde velké akrobatické číslo, a dokonce se ho potleskem snaží přivolat, pianista (Guilhem Fontes) pouze obkrouží hlediště kolem dokola za falešně předstíraného obdivu zbytku akrobatů.
Muziko, hrej!
Ústřední motivickou linkou celé inscenace je hudba. Jsou to právě muzikanti, kteří udají první tón a sjednají klid a zároveň dají impulz akrobatům, protože ti do té doby obcházejí arénu, vstupují do hlediště a komunikují s diváky, což je jeden z momentů, který se vrací napříč celou inscenací.
Jako první udají rytmus kontrabas, tahací harmonika, klarinet a housle. Společně s dalšími nástroji, kterých bude neustále přibývat (viola, bicí, druhá harmonika, baskytara, klavír, tuba), nahrazují scénografii. Nástroje tak získávají sekundární funkcí rekvizit, což rozšiřuje roli kapely.
Choreografii hudba nejen dotváří a podtrhuje – viola a violoncello zazní ve chvíli, kdy stojí v centru dění jediný akrobat –, ale občas stojí i důsledně proti ní. Když zazní klasická hudba, u které divák automaticky předpokládá precizně postavenou choreografii, akrobati se pohybují v prostoru celé arény anorganicky.
Hudební aranžmá totiž velmi chytře pracuje i s emocemi a momentem očekávání publika, které kombinaci určitých nástrojů vnímá v konkrétním spojení. Hudba se stává rovnocenným partnerem. Tomu odpovídá i propojení mezi akrobaty a muzikanty, kde se smazávají jejich odlišně role a naopak muzikanti jsou součástí akrobatických čísel a akrobati se v průběhu představení stávají součástí kapely. Důležité však je, že na této úrovni nedojde nikdy k parodickému momentu.
Každé choreografii navíc odpovídá jiný hudební žánr, specifické aranžmá a instrumentace. V jediné inscenaci tak diváci uslyší klasickou hudbu, jazzové variace, balkánské rytmy, klezmer, beatbox. Ačkoli to může působit velmi nesourodě, choreografie a hudba nikdy nevystupují proti sobě tak, aby se vzájemně narušovaly. Tento postup je možný i díky tomu, že se pohybujeme v inscenaci, která nemá jasně pojmenovanou tematickou linku. Motivická návaznost, kterou zajišťuje hudební složka, je mnohem důležitější, neboť ta zceluje scény v organický celek.
Nutně však musí dojít k jednotlivým přechodům mezi obrazy. Tam se najdou občas slabší místa, kdy ztratí inscenace na tempu a dynamice. Jsou to momenty zcela logicky nutné, neboť je potřeba oddělit dva akrobatické výkony. Důležité na druhou stranu je, že jich není tak moc, aby se inscenace na základě toho rozpadla.
Akoreacro postavilo inscenaci na jedinečném základě spojení hudby a akrobacie, symbióza obou prvků na této úrovni v českém prostředí nemá konkurenci.
Charakter jejich představení nutí diváky pracovat s vlastní imaginací. Volnější tematická linka, technická úroveň akrobatických čísel a těsná provázanost s hudbou je přímo zaměřená na emoce a představivost. Zároveň technická úroveň drží celé hlediště v neustálém napětí, akrobacie probouzí strach a očekávání, kam až akrobaté mohou zajít, díky čemuž Akoreacro potvrzuje svoji snahu navázat na tradiční cirkus, kde byl stěžejní právě moment překvapení a napětí.
Inscenace trvá zhruba hodinu. Doba odpovídá standardu novocirkusových představení. Jen tak je totiž možné, aby akrobati udrželi dynamiku inscenace a s tím i pozornost publika. Sice, jak bylo zmíněno, najdeme napříč inscenací několik míst, která nejsou tak výrazná, nakonec je ale přehluší vysoká úroveň akrobacie. O úspěchu inscenace nakonec hovoří i několikaminutové standing ovation.
