Pohádková inspirace Forever, happily… souboru Collectif Malunés je lákavá i trochu zrádná. O žádné pohádky totiž v užším smyslu slova nejde. Diváci se spíš ocitají v lehce surreálném, občas docela drsném a především hodně groteskním světě, v němž se tu a tam objeví Červená karkulka, Sněhurka nebo třeba malá mořská víla.

Ani zdaleka se však nechovají tak, jak se od pohádkových bytostí očekává. Potetovaná, do půl těla nahá Karkulka v lesklých kraťasech s cigaretou v ruce vypadá ordinérně a ostýchavého vlka nevybíravě komanduje.

Sněhurka sice má příkladné princeznovské bílé šatičky, jenže si hned po příchodu na scénu kousne do otráveného jablka a pak dost dlouho plní nevděčnou roli bezvládného balíku, který se povaluje po scéně. Když překáží ostatním v akci, kolega ji nemilosrdně chytne za nohu a odtáhne stranou.

Právě na případu Sněhurky je ovšem hezky vidět, jak vynalézavě Collectif Malunés propojuje divadelní a cirkusové postupy. Předvádí totiž něco, nad čím opravdu zůstává rozum stát: bezvládná dívka leží a převaluje se přímo na teeterboardu, tedy jakési houpačce, na níž současně další dva artisti provádějí technicky neobyčejně náročné skoky.

Dámy vláčeti pokud možno za nohu

Ve Forever, happily… je kromě teeterboardu k vidění řada vynikajících artistických čísel na hrazdě nebo v závěsu, pozadu nezůstává ani pozemní akrobacie.

"Normální" cirkusová představení však tato produkce převyšuje především schopností vše zcela přirozeně propojit do plynulého proudu zábavných, vykloubených a často docela drasticky veselých situací.

Důležité je, že účinkující zvládají nejen cirkusácké dovednosti nebo hudební nástroje, ale jsou suverénní i po herecké stránce.

Autor fotografie: Tomáš Cetkovský

La Putyka: Hit, Tell the Difference

Cirk La Putyka přispěl do programu letošní Letní Letné speciálním festivalovým titulem nazkoušeným ve spolupráci se skupinou rwandských artistů. Inscenace Hit, Tell the Difference však bohužel zaujme spíš okolnostmi vzniku než skutečnými kvalitami. Několik málo pasáží, ve kterých režisér Rosťa Novák nechá Rwanďany předvádět jejich vlastní akrobatická čísla, sice nabízí nakažlivou energii, je to však výjimka. Celkově totiž k neprospěchu věci převažují poněkud klopotné a banální "cirkusové úvahy" na téma rozdílu mezi rasami nebo potřeby najít společnou řeč. Ambice sdělit cosi opravdu hlubokého tentokrát rozhodně věci ku prospěchu nebyla.

Hezoun, vyhlížející jako Freddie Mercury, stojí na vyvýšené rampě a pomalinku smotává dlouhé lano. Lehce se přitom nakrucuje, vypíná svalnatou hruď a pomocí téměř neznatelných úsměvů koketuje s dámami na všech stranách. Vlastně se skoro nic neděje, je toho ale dost na to, aby publikum několik dlouhých minut řvalo smíchy.

Pak muž přes celou manéž hodí lano do jednoho z propadel a naprosto absurdně odtud vyloví poněkud olezlou mořskou pannu i s malým modrým nafukovacím bazénkem. Tu pak vytáhne nahoru k sobě - za nohu, jak je v této inscenaci při zacházení s dámami zvykem - a okamžitě spolu vystřihnou velké artistické číslo.

Nebojte, mi mluvimé čésky

Českému publiku navíc Forever, happily…nabízí ještě jeden překvapivý bonus. Téměř všechny dialogy vedou artisti v češtině. Sice s legračním francouzským přízvukem, ale rozumět lze bez problémů. Ovšem pozor, nic na způsob standardního podbízení se větou typu "Ahoj, jaksemate", ale poctivě nadřené dlouhé repliky.

Festivalové dramaturgii se zkrátka povedl zásah do černého: Collectif Malunés předvádí špičkově odvedenou práci bez jediného slabého místa.